“Voni si chudáci myslej…” Memento kauzy Rath

Bývalý hejtman je volný. Zůstává poslední skutečně vlivnou postavou veřejného života, která byla odsouzena za korupci.

V květnu to bude deset let, kdy se život Davida Ratha obrátil naruby. Policie ho zatkla s krabicí od vína napěchovanou úhledně vyrovnanými sedmi miliony korun.

Někdejší hejtman a prominentní sociální demokrat za to nakonec dostal u soudu sedm let vězení a desetimilionovou pokutu k tomu. Včera David Rath věznici opustil. Odpykal si polovinu trestu.

K jeho propuštění přispěl mimo jiné fakt, že svého chování ve finále litoval a přiznal, že dělal věci, které dělat neměl. Původně trval na tom, že nikdy žádné úplatky nebral.

Po pobytu za mřížemi nakonec u soudu otočil. A ve svém projevu, kdy chtěl obměkčit soud k podmíněnému propuštění, popsal, jak to tehdy podle něj v politice chodilo.

“Byla ustálená praxe, že člověk v nějaké pozici se snaží získat prostředky spojené s jeho politickou kariérou. Měl jsem to za běžnou praxi. Byl to tlak okolí, příležitost, ustálené zvyky ve vrstvě politické reprezentace a také chuť uspět, být pro stranu prospěšný,” prohlásil David Rath.

Je dobré si připomenout, že bývalý vlivný sociální demokrat se už na téměř desetiletí stal poslední postavou veřejného života, která byla zatčena za korupci. Jakoby od té doby úplatky ve veřejné sféře zmizely.

Příběh Davida Ratha je dobré mít na paměti i ve chvílích, kdy politici především před volbami líbivě lákají voliče. Jeho kauza ukázala, jak ve skutečnosti mohou někteří politici myslet své sliby. Policejní odposlechy Davida Ratha odkryly obrovskou míru despektu a pohrdání, jež hejtman pro lidi ve svém kraji měl.

Před lety to ve své knize Spis Rath popsala šéfredaktorka Neovlivní.cz Sabina Slonková. Následující rozhovor mezi Rathem a jeho rovněž odsouzenou spolupracovnicí Kateřinou Pancovou osvětluje, jak to ve skutečnosti bylo s plánem investic Středočeského kraje. Rath na začátku bývalé šéfce kladenské nemocnice vysvětlil, že není potřeba brát obce vážně, plán je totiž jen dopisem Ježíškovi.

Rath: “Prosím tě, co si budeme povídat. Plán investic jakoby nepotřebuješ k ničemu. A říkejme si to, že to je seznam všech přání.

Pancová: “To je dopis Ježíškovi.”

Rath: “Tááák – dopis Ježíškovi. Pak teprve Ježíšek začne zkoumat, na co má a co jsou priority. A je to trošku taky na zmatení těch hloupých, protože ty jsou šťastný. Voni mi říkaj, rozumíš…”

Pancová: “Že to tam tam mají.”

Rath: “Já třeba přijedu k nějaký škole a voni mi říkaj: Pane hejtmane, to je úžasný, my jsme tři roky usilovali a už jsme v plánu investic. (…) Rozumíš, voni si chudáci myslej, že tím už jako… Rozumíš, protože ty úředníci samozřejmě ví hovno, že jo. Tak voni tam s nima korespondujou a říkaj: žádáme vás zařadit nás do plánu. A voni říkaj: To není potřeba, a doložte, že je to potřeba. Voni s nima vedou takovouhle papírovou válku.

Pancová: “No jasně, no.”

Rath: “Protože věci, na kterých třeba nemáme zájem my, tak mě je to jedno. Ať si tam ty úředníci s nima přetahujou třeba dva roky, že jo. A teď jako – voni vítězoslavně to nám daj, my jim to tam šoupnem a zase se další čtyři roky neděje vůbec nic…”

Pancová jako šéfka nemocnice pak projevila obavu o rozjednané peníze pro špitál. Rath ji ujistil, že ona samozřejmě peníze dostane, dokud bude sám sedět na kraji. “A když tam nebudem?” zeptá se sám sebe. “Ať se s tím jebe někdo jinej, s tou nemocnicí. Aspoň tam necháš zaseklou sekeru.”

Zdroj náhledové foto: Shutterstock/yakub88