„Budete důkazem, že u nás na okruhu může bezpečně řídit závodní speciál opravdu každý,“ odpovídá Radek Laube z Autodromu Most na otázku, jakým hnutím osudu jsem se sešli zrovna my a zrovna tady. Aha. Tím se tedy vysvětluje, proč nominovali právě mě, ryzího autoamatéra.
Ne, že bych neměla soutěživého ducha a auto řídím ráda, ale přemisťování rodinným oplem asi není důstojná kvalifikace pro závodění, říkám si, když se přesouvám na sever Čech. Cestou míjím černou kočku, nehodu, sanitku a řidiče Suzuki Vitara, laureáta ceny o nejméně plynulou jízdu v Ústeckém kraji.
Mohla bych to považovat za špatná znamení a poslední varování, já se ovšem rozhodla vzdorovat všemu se stoickým klidem. Tedy pokud se nebudu muset navléct do závodní kombinézy. „To je moje jediná podmínka,“ loučila jsem se s kolegy v redakci a tvářila se, že neslyším potutelný škodolibý smích.
„Dostanete krátké školení, jak se auto řídí a jak se s ním jezdí, obléknete si nehořlavou kombinézu a přilbu a můžete na trať “, říká Radek Laube jakoby nic a představuje mi instruktora Jakuba Krafka, jinak obchodního manažera pro sport na mosteckém autodromu. Cože, kombinézu?!?
Zkusím pár hlasitých protestů, ale mají smysl asi jako rádio v závodním autě. Žádný. Než bych řekla Schumacher, stojím vedle škodovky ve skafandru jako kosmonaut (ano, obléknout si ráno šaty bylo ukázkou mimořádné předvídavosti!) a naslouchám, jak se takové auto pilotuje.
Řízení z naběračky
„Vše, co není pro závodní jízdu potřeba a co by zvýšilo hmotnost vozu, je pryč,“ ukazuje mi Jakub spartánský interiér auta, které váží jen něco málo přes tunu. A ve kterém by člověk zatraceně nerad cestoval do Chorvatska. Vlastně ani do Litvínova. Připomíná konzervu, do níž někdo vmáčknul dvě naběračky na sezení, bezpečnostní klec, volant, dva pedály a pár knoflíků. Jinak nic. Kde je řadicí páka?
Marně hledám klíčový instrument, jehož pregnantní ovládání považuji za doklad řidičského umění. Asi tam, kde světla nebo pedál spojky... Neznamená to, že by v autě nebylo potřeba řadit. „Řadí se pod volantem, napravo vyšší stupeň, nalevo se ubírá. Poslouchejte zvuk motoru a sledujte barevné kontrolky. Jakmile přejdou ze zelené do žluté, zařaďte vyšší rychlost,“ nabádá mě instruktor u malého volantu, kterého se budu za chvíli držet, jako by to byl poslední pevný bod ve vesmíru.
Malá hysterie nikoho nezabije
Nejdřív se ale nechám povozit. Nasoukám se do sedačky, nechám se přikurtovat šestibodovým bezpečnostním pásem, připravím si tužku a papír na psaní poznámek a... výborně pobavím všechny okolo. „Tak schválně, co budete mít napsáno, až tu s vámi Jakub za chvíli zastaví,“ směje se Radek Laube, protože ví, co mě čeká.
Kdysi jsem zkoušela na anglickém venkově řídit starý traktor s převodem „želva“ a „zajíc“. V brambořišti jsem se s tím obřím strojem kymácela ze strany na stranu a pohybovala se kupředu neobratnými přískoky. Když tehdejší rychlost vynásobím asi tak stem, přiblížím se téhle spolujízdě. Jakub na pár desítkách metrů zrychlí, před ostrou pravou zprudka přibrzdí, vykrouží další levou a už zase túruje plyn.
Lítám zleva doprava, dopředu a dozadu, kvičím, pištím a bědně se řehtám. Bude to nejspíš drobná hysterie, která se ale rozplyne v rámusení motoru. Ještě že tak! Snažím se dva okruhy po očku sledovat, jak to zkušený jezdec dělá. Prsty mu hrají pod volantem, točí s ním, šlape tu na plyn, tu na brzdu, všechno vypadá tak snadné! Jenže kdyby bylo, nebyl by Lewis Hamilton jen jeden a my ostatní nejezdili spíš jako prasata.
Madlo, přidej! Vlastně uber!
Jedno kolečko, druhé a zpátky k boxům. Teď je to na mně, takže se seskládám pod volant, pás zacvakne a bouchnou dveře. „Bože, musím večer udělat dětem rajskou, slíbila jsem jim to!“ volám na rozloučenou. Vážně chci, aby zrovna toto byla moje poslední slova? Ne, takže bude potřeba na okruhu obstát. Páčka je natočena do polohy D, motor hořekuje, opatrně sešlapuju plyn. Fíha, jedu! Nejdřív opatrně, pak pomalu zrychluji.
Grrrr, huláká to všude okolo mě. „Všichni jedou nejdřív pomalu, ale za chvíli už zkouší, co auto dokáže,“ vybavuji si Radkova slova, když jsem se ho ptala, jestli bude velká ostuda, když projedu tratí maximálně třicítkou. Semiškou drtím pedál, co to jde, než se zapíchnu před první zatáčkou – přibrzdím, plácám prsty pod volantem, abych zařadila, propluju první i druhou zákrutou a hrnu se dál. Uvědomuji si, že prakticky nedýchám, zato zuby mám zakousnuté do dolního rtu. Změřit mi teď tlak a pulz, frčím s houkačkou rovnou na koronární jednotku.
Adrenalinu mám v krvi víc než červených krvinek. Mrštím okem na tachometr. Mám pocit, že jedu tak dvoustovkou, na displeji se však krčí skromný údaj: 74 km/h. „Madlo, přidej!“ houknu na sebe nahlas, abych vmžiku ječela: „Uber! Uber!“ Snažím se napodobit Jakuba Krafku, jde mi to ale jako koze krasobruslení. Kde on letěl jako formule, já se vleču jako s multikárou. Po prvním zhruba čtyřkilometrovém okruhu si slibuji, že teď už opravdu přidám.
Do zatáček najíždím zhruba osmdesátkou, do dlouhé rovinky zrychluji, co to dá. Už jsem začala i dýchat, pozvolna se mi uvolňují břišní svaly. Prsty ovšem dál drtím volant, tam se žádný relax nedostavuje. „Rajská, rajská,“ uvědomím si, že si pro uklidnění v duchu dokola opakuji večerní program. Inu, někoho uklidňuje sakrování, jiný si koncentraci fixuje rodinným jídelníčkem. Když už nějakou dobu kroužím po autodromu, přistihnu se, že mě to svádí škodovku trochu potrápit.
Což takhle zbytečně nezpomalovat před tou proklatou pravotočivou potvorou, napadne mě. Hlavou mi proletí informace, že auto není možné pojistit, proto jsem musela podepsat papíry, že škoda jde za mnou. Přitom stačí nešikovně vlítnout do kačírku kolem zatáček a mzda se může před Vánoci povážlivě smrsknout. Lepší je nedivočit. Zatímco v textu je z takového rozumování celý odstavec, ve skutečnosti to trvá v mysli jen mžik, během něhož vylétnu mimo trať a už chrčím kamennou drtí. Sbohem, Ježíšku, to si jen maminka trochu zablbla v Mostě...
Jako na kurzu úsporné jízdy
O pár (o poznání spořádanějších) kol později na mě začnou podél trati výstražně blikat cílové šachovnice. Konec? Už? No nic, mise je splněna: cestou jsem nehořela, nebourala, jela rychleji než třicítkou a auto nakonec ani nezchroumala. „Jezdila jste velmi levně,“ komentuje Jakub mou jízdu.
Pýřím se – to jsou ta léta cviku úsporné jízdy! Až později mi dojde, jak to vlastně myslel. Když mi v mobilu přistane záznam jízdy, hned ho pyšně posílám z benzinky manželovi, ať vidí, koho má doma. Za chvíli pípne odpověď: „Jela jsi báječně. Úplná tchyně Elišky Junkové...“
Na chvíli závodníkemJízdu v jednom z osmi závodních speciálů Škoda Octavia III RS si můžete na Autodromu Most vyzkoušet i vy. Dvě kola na dráze včetně služeb mechanika, servisní údržby a benzinu stojí a 4 900 Kč. Nejprve dostanete krátkou instruktáž o okruhu a základních pravidlech jízdy, pak vám zapůjčí helmu a kombinézu a hurá na trať! Komu by byla dvě kola málo, může si dopřát tři – za 6 900 Kč. 4 212 metrů po závodním okruhu v ostrém tempu můžete zažít dokonce i tehdy, pokud nevlastníte řidičský průkaz. Při projektu Taxijízda vás na místě spolujezdce proveze instruktor–závodní jezdec. Cena zážitkového voucheru je stejná. |
Mostecký okruh | foto: Iveta Lhotská
