Nenormální situace spjatá s pandemií covidu způsobila, že předvedená jevištní díla byla premiérována třeba již o několik měsíců dřív, ale hrála se jen několikrát či vůbec ne, inscenace tak mohly zrát, respektive poněkud poztrácet původní energii. Zlínští se rozhodli festivalovým divákům představit tituly víceméně provozní, Uherské Hradiště nasadilo takové, s nimiž se může právem pochlubit.
Lehce znepokojivá podívaná
Sentimentální konverzačku kanadského autora Norma Fostera Dnes večer nevařím představil umělecký šéf zlínského souboru Patrik Lančarič ve Studiu Z (tedy na malé scéně) a vystavěl přehlednou, jen lehce znepokojivou podívanou. O co v nostalgické komedii běží? Hlavní hrdinka (Helena Čermáková) se chystá s manželem oslavit výročí svatby, on však zapomene, navíc odmítá slavností večeři (nerad rýži), a na sebereflexi ženy ve středním věku je tím pádem zaděláno. Rozhodne se věnovat víc sama sobě, navštěvuje různé, i poněkud absurdní „kroužky“, třeba lukostřelbu či anonymní alkoholiky, přičemž sama s pitím problém nemá, také se seznámí s mužem, který ji začne zajímat.
Hra zvláště ve druhé části šustí papírem a její „moudra“ nejsou ničím výjimečná, herci však svoje party odvádějí s vkusem a nijak nepřehrávají (vedle Čermákové kupříkladu Rostislav Šopík, Luděk Randár či Zdeněk Julina).
Jevištní verzi úspěšného filmu Šakalí léta nastudoval ve Zlíně bývalý umělecký šéf souboru Dodo Gombár. Na velkém jevišti se především klasicky činoherní situace poněkud ztrácejí, herecky obstojí Rostislav Marek v roli policisty Prokopa (tuto nečernobílou figuru hrál ve filmu Josef Abrhám), pubertální mládež na jevišti je přiměřeně rozjívená, karikovaní soudruzi velmi odporní (náznak orálního sexu pionýrky s jedním z nich), Hlasovy písničky solidně zazpívané. Představení se však bohužel vleče a o temporytmu jsme si coby diváci mohli nechat jenom zdát.
Herodes a Kaifáš v manažerských oblecích
Dodo Gombár je ovšem jako režisér podepsaný i pod hradišťským titulem Jesus Christ Superstar, na slavný Webberův a Riceův muzikál si ambiciózní soubor z relativně malého města troufl jako čtvrtý v republice (po Praze, Brně a Ostravě) a obstál víc než čestně. Muzikalita zdejších divadelníků je všeobecně známá (na přípravě nejedné inscenace tu ostatně výrazně participuje člen Pavlicova Hradišťanu Josef Fojta).
Na rozdíl od Šakalích let bylo v realizaci projektu cítit pevné Gombárovo režisérské vedení, přesný byl i vklad výtvarnice Evy Jiřikovské (cihlová zeď obehnaná lešením, civilní obleky, vizionář Ježíš v outfitu lehce tuláckém, Herodes a Kaifáš v manažerských oblecích). Za výrazně oživující mizanscénu považuji Kristovo omývaní nohou učedníkům, které zabralo část přestávky. Životní styl těchto dnů vstupoval do výsledného tvaru například tehdy, když Kaifáš informuje Herodesa mobilním telefonem, že k němu vedou zatčeného Ježíše.
Inscenace se mohla opřít především o špičkové výkony Tomáše Davida (Ježíš) a Tomáše Šulaje (Jidáš). V efektním výstupu Herodesa s chytlavým songem se charakterizačním uměním blýsknul také Martin Vrtáček. Nikdo na jevišti nepůsobil nejistě či zbytečně, dlužno také připomenout, že k inscenaci vznikla zajímavými i poučnými informacemi nabitá programová brožura.
Mistrovská Její pastorkyňa
Její pastorkyňu Gabriely Preissové s hradišťskými nastudoval jejich bývalý umělecký šéf Michal Zetel. Nerad používám při hodnocení silných slov, ale tentokrát musím konstatovat, že vniklo jevištní dílo mistrovské. Jitka Hlaváčová se už za roli kostelničky objevila v nejužší nominaci v zatím posledním ročníku Thálie, herecké obsazení pevně sevřené tragédie je však excelentní i v dalších rolích. Autenticitu nepostrádají Jenůfa (Petra Staňková), Števa (Pavel Šupina) ani Laca (František Maňák). Všechny hlavní postavy vlastně v rozvíjení svých emocí fatálně chybují. Prohřešek kostelničky, vražda Jenůfina nemanželského nemluvněte, proběhne jako náhlý zkrat (ve snaze, aby svou schovanku ještě přijatelně provdala za obětavého Lacu), tíži její viny pak Hlaváčová vykresluje s mrazivým minimalismem.
Výtvarná koncepce Evy Jiřikovské umísťuje dějiště do otáčivého skleníku, zprvu se na jevišti lisuje jablečný mošt, všichni jsou v černém, převažuje gumový materiál. Režie pak výrazně využívá skládací žehlicí prkno, pomocí něhož se kostelničce daří z obytného prostoru vystrnadit zvědavou rychtářku.
Do drtivé atmosféry (mrtvé děcko – hračka se pohupuje jako memento v modře nasvíceném roztoku) vnášejí bizarně problematickou živost bodrý rychtář (David Vaculík), který si rád přihne, a jeho dcera Karolka (Michaela Krajčová). Ta se odlišuje od ostatních svým slavnostně stříbřitým šatem a přichází pogratulovat Jenůfě a Lacovi k chystané svatbě, představuje však v této situaci kvintesenci nepatřičnosti. Strhující inscenace nemá hluchá místa a rovněž představitelé menších rolí zvládají své party bezchybně.
