Sedmdesát dní k věčnosti: Jak ve starověkém Egyptě vypadal proces mumifikace?

Právě 70 dní mělo uběhnout mezi smrtí a uložením do sarkofágu – mezitím se z mrtvého těla postupně stávala mumie. Jaká tajemství tento proces skrýval?

19.01.2022 - Olga Nivnická



Nejslavnější mumie vůbec jsou bezesporu ty egyptské a lidstvo fascinovaly ještě mnohem dříve, než se dostaly do muzejních sbírek. Ostatně první nabalzamovaná těla mířila do Evropy díky obchodníkům či v zavazadlech diplomatů či cestovatelů už od 15. století. Byznys s mumiemi spočíval v obecně rozšířené víře v jejich léčivou schopnost – prášek z nich se užíval na špatně se hojící rány i proti impotenci. Přípravky z rozdrcených lidských kostí či usušených tkání ordinovali někteří doktoři ještě v polovině 19. století!

Unboxing s mumií

Ve viktoriánské Anglii se zase pořádaly snobské večírky nebo vernisáže výstav egyptského umění spojené s rozbalováním mumií. Jedné takové se roku 1821 zúčastnilo na dva tisíce návštěvníků! 

Anglické obchodní společnosti zase skupovaly kočičí mumie, které poté nechaly rozdrtit a prodávaly je jako hnojivo na pole. Existuje dokonce účetní doklad na dodávku 180 tisíc mumifikovaných koček v celkové váze devatenácti tun! Patřilo k dobrému tónu mít doma alespoň nějakou mumifikovanou dekoraci coby suvenýr z cest – spisovatel Gustave Flaubert si prý vystavil na pracovním stole mumifikované chodidlo, jeden chicagský obchod s cukrovinkami zase roku 1886 lákal zákazníky vitrínou s mumií připisovanou „faraonově dceři, která nalezla a zachránila malého Mojžíše“.

Odstín zvaný mumiová hněď, používaný od 16. století evropskými výtvarníky, zase pocházel… ze skutečných mumií. Používal jej ještě Delacroix nebo britští pre-rafaelité. Když se prý malíř Edward Burne-Jones dozvěděl, čím ve skutečnosti maluje, uspořádal prý maličký soukromý pohřeb, při němž na své zahradě zakopal tubu mumiového barviva… Obvazy odmotané z mumií se údajně zase drtily do kaše pro výrobu papíru. Barvitá historie mumií na evropském kontinentu si však nic nezadá s okolnostmi jejich vzniku. Jak vypadala cesta mrtvého těla z balzamovačova stolu až do více či méně utajené hrobky?

Jen písek a plátno

Nejstarší nalezené egyptské mumie pocházejí zhruba z období kolem roku 3200 př. n. l. Tehdy se těla převážně jen balila do pruhů látky napuštěných pryskyřicí a zahrabávala v rákosových koších do písku, který za pár měsíců nebožtíka vysušil na scvrklou hromádku kůže a kostí, či ukládala do dřevěných hrobek. Záměrná mumifikace se však objevila až za první dynastie faraonů, tedy asi o století později (3100–2890 př. n. l.). Někdy od třetí dynastie nastala skutečná éra mumií a balzamovací řemeslo dosáhlo dokonalosti ve dvacáté první dynastii (1069–945 př. n. l.).

Šlo vlastně o jakýsi mystický rituál – prvním balzamovačem a zároveň jejich patronem byl dle legend Anup, egyptský bůh s hlavou šakala či vlka, strážce zesnulých, pohřebišť a mumifikace. 

Balzamování stálo samozřejmě spoustu peněz a ne každý si mohl dovolit alespoň trochu důstojný pohřeb. Pro chudé se toho od dob prvních mumií mnoho nezměnilo. Na kolik tedy taková mumifikace přišla? Antický historik Herodotos uváděl, že balzamovači si účtovali služby ve třech cenových kategoriích. V levnější verzi místo pečlivého vyřezávání vnitřních orgánů do nebožtíka řitním otvorem prostě jen vstříkli cedrový nebo ředkvový olej – jeho působením se vnitřnosti postupně samy rozložily. Také pohřební výbava v tom případě nebyla nijak luxusní – musela stačit posmrtná maska vyřezaná ze dřeva nebo vymodelovaná z drti papyru a plátna slepené sádrou či smůlou. Nejlevnější péče spočívala pouze v omytí těla, vyprázdnění břicha projímadlem a vysušení natronovou solí. 

Balzamování byli přítomni i kněží, kteří odříkávali mystické formule a dohlíželi tak, aby nebožtík dostal vše potřebné pro první okamžiky svého nového bytí. Vrchní balzamovač byl oblečen do roucha připomínajícího boha Anupa.

Krvavá práce

Jak tedy vypadala péče o skutečně movitého a důležitého klienta – vysokého úředníka či církevního hodnostáře, nebo dokonce samotného faraona či někoho z jeho rodiny?

Tělo se na balzamovací stůl dostalo krátce po své smrti. Skrze úzký řez pod žebry vyňal balzamovač z útrob střeva, plíce, játra a žaludek. V těle naopak většinou zůstávaly ledviny a srdce, které byly považovány za chrám duše a myšlení a nebožtík o ně nesměl přijít. Srdce totiž po příchodu do posvětí vážil bůh Usir pomocí pírka pravdy, a když bylo příliš těžké, tedy zatížené špatnostmi, zhltla jeho duši nestvůrná příšera Amemait zvaná Požíračka srdcí.

Vnitřnosti se poté promyly a ukládaly do hliněných či kamenných nádob zvaných kanopy a zalívaly pryskyřicí – později budou uloženy spolu s tělem v pohřební komoře. Víčka kanop zdobily hlavy čtyř synů boha Hora, kteří opatrovali jejich obsah. Játra příslušela bohu Imsetovi, žaludek Duamutefovi s šakalí hlavou, plíce měl strážit pavián Hapi a sokolímu bohu Kibehsenefovi patřila střeva.

Mozek musel být odstraněn velice opatrně tak, aby lebka a tvář zákrokem utrpěly co nejméně – tenké dláto vstrčil balzamovač do levé nosní dírky a prorazil kůstku mezi nosem a dutinou lebeční. Měděnými drátky poté po částech a velmi zdlouhavě vytahal mozek ven. V levnější variantě se ovšem do lebky pouze vyřezala díra a obsah lebeční dutiny se drátem rozsekal na kaši, kterou balzamovač vysrkal tyčinkou nebo vydlabal lžící.

Tělo bylo zvenku i zevnitř omyto silným palmovým vínem smíchaným s vzácným kořením – díky tomu se dokázalo zabránit hnilobě. Do břicha byla vložena směs myrhy, čínské skořice a dalších vonných esencí a kůže byla znovu zašita. Později bude na toto místo položena destička z kovu či vosku ozdobená Hórovým okem, která řez symbolicky zacelí. Při takové práci bylo zapotřebí nejen spousty pečlivosti, ale i co největších zkušeností s účinkováním jednotlivých substancí či délkou procesu. To vše si balzamovači tak trochu trénovali mumifikací posvátných zvířat – ibisů, sokolů, krokodýlů, koček, ale i dalších druhů.

Vysušit a vycpat

Tělo se poté ze všech stran zasypalo natronovou solí – bílými krystaly z pouštních jezer u Káhiry a čtyřicet dní se nechalo vysychat. Natron, který byl vlastně směsí hydrogen­uhličitanu sodného a soli, vytáhl z těla veškerou tekutinu.

Po uplynutí lhůty se vyschlé tělo upravovalo do reprezentativní podoby. Tělo se vycpávalo lněným plátnem napuštěným pryskyřicí a poté omývalo vonnými oleji. Zkrášlování zahrnovalo vyplnění tváří jílem, natírání kůže barevnými pigmenty, líčení řas a obočí či vkládání plátků skla s namalovanými panenkami do očí. Do nosních dírek se zase vkládaly kuličky pepře. Vlasy nebožtíků se díky voskovým mastím tvarovaly do složitých účesů.

Na obalení mumie se spotřebovalo zhruba sedm rubášů a dvacet vrstev plátěných obinadel. Celkem mohlo být spotřebováno až 375 m² látky! První vrstvy obinadel byly natírány vonným olejem, další fixovány horkou parfemovanou pryskyřicí. Bandáž ovíjela každou jednotlivost včetně prstů na noze či ruce. Mezi jednotlivé vrstvy se vkládaly magické amulety a šperky. Zákonitosti putování duše podsvětím určovala Kniha mrtvých – mezi obinadla se proto přidávaly papyrové svitky s ochrannými formulemi a citáty z ní. Poté se ještě tělo balilo do lněných rubášů stažených pásky. Podle způsobu balení je dokonce možné učit období, v němž byla mumifikace provedena!

Tato druhá fáze trvala symbolicky celých 30 dní. Sedmdesátidenní cyklus balzamování nebožtíka totiž souvisel s mýtem o zmrtvýchvstání boha Usira – na sedmdesát dní také mizí hvězda Sirius z nočního nebe nad Egyptem. Na obličej byla nakonec položena posmrtná maska ze zlata nebo destička s vymalovanou podobnou nebožtíka. 

Takto připravená mumie putovala do menší dřevené rakve, často kopírující tvar lidského těla. Ta byla poté umístěna do podobně tvarovaného kamenného či dřevěného sarkofágu. Všechny části měly často zvnitřku i zvnějšku bohatou malířskou výzdobu – nechyběla ani postava nebožtíka s otevřenýma očima – to aby mohl kdykoli pohlédnout na vycházející slunce…

Poslední kroky

Konečně nastal čas odebrat se k hrobce. Cestu pohřebního průvodu mířícího s nabalzamovaným nebožtíkem k místu jeho posledního odpočinku zakončoval rituál otvírání úst. Měl magicky probudit mumii k novému životu v podsvětí, rozhýbat její údy a oživit její smysly, aby mohla jíst, pít, mluvit či dýchat. Cesta mezi světem lidí a bohů měla být díky tomuto obřadu otevřena – každý předmět jím posvěcený (nejen mumie, ale i rakev a sochy zemřelého) měl znovu ožít.

TIP: Staroegyptský mýtus: Jak se stal Usir pánem říše mrtvých?

Celá procedura se skládala ze 75 úkonů – mezi nimiž nechybělo nakuřování kadidlem, ale také dotek uťatou pravou přední nohou živého telete, které bylo až poté slavnostně obětováno. Scénu dokreslovaly modlitby kněžích a plačky. Duše nebožtíka, jak se věřilo, v tu dobu přistupovala k Usirovu trůnu a čekala na verdikt, zda bude zatracena a pohlcena chřtánem obludy Amemait, nebo vstoupí do Duatu, říše mrtvých ovládané bohem Osirem, kde stráví věčnost lenošením a zábavou či bojem v řadách slunečního boha Ra. 


Další články v sekci