© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Vzestupy a pády Principála Divadla Na Jezerce
„Pane Čapku! Pane Čapku, pošťák Kolbaba, k vašim službám! Hledám vás už rok a den! Nějaký slíva a bambula, vaněk, kuba a popleta nám hodil do poštovní schránky tohle psaníčko bez známky a bez adresy! Jemine, to jsem rád, že mám tu čest vás poznat! To psaníčko je pro vás!” „Děkuju, pane Kolbaba,” povídá Karel Čapek. „Jaképak děkuju! Dáte mně dvě koruny pokuty za to, že to psaní nebylo náležitě frankováno!“ Karel otvírá dopis, Olga se ptá: „Co píšou?” Čapek: „Ty židomile, hradní škrabáku.” Pan Kolbaba vyndá další dopis. „Tak třeba tenhle bude lepší!” Karel: „Hajzle, židovskej spratku, my si tě podáme, zdechneš v koncentráku.” Kolbaba vytahuje z brašny třetí psaníčko: „Tak ale tenhle! Z toho láska čiší, říkali to poštovní skřítci!” Čapek:„Patřil jsi k oněm vrtichvostům, co čuchali smrad z hradní kuchyně. K lidem jako Werich a Voskovec, k židofilům a židobolševikům. Největší službu národu prokážeš tím, že přestaneš psát své blbé články.” Kolbaba v rozpacích mizí, Čapek vrátí psaní do obálky a řekne tiše: „A ještě musím pochválit tebe, česká řeči.”
Češi psali svému oblíbenému spisovateli Karlu Čapkovi často. Když jsme v roce 2019 začali v Divadle Na Jezerce připravovat hru Petra Vacka Ze života Čapka, byli jsme mnohokrát až zaskočeni podobnostmi života v Československu před II. světovou válkou s tím, jak žijeme v posledních několika letech v České republice my.
I když – Češi píší svým oblíbeným osobnostem už po staletí. „Spalovači, peněz máš dost, zbytečné slávy taky. Právě se ti zabil kluk. Chcípni taky.“ Od chvíle, kdy jsem v začátcích normalizace v letech 1970–1973 vídal svého tátu číst takové anonymy, si dovedu představit, jak muselo Karlu Čapkovi být, když mu jeho milovaní spoluobčané psali o šibenici či smrti v koncentráku. Promiňte malé odbočení – poslouchám při psaní Noční obraz Vladimíra Mišíka a právě zpívá Ortenovu báseň: „Dali jsme slovu meč a ono zabíjelo…“
Abych byl aktuální, mám tu i něco z roku 2020. Když jsem v den zavření divadel protestoval proti tomu, aby tíha lockdownu spočívala jen na bedrech malých živnostníků, provozovatelů služeb, divadel a restaurací, zatímco velké Agroferty jely po celé dva roky covidové pandemie bez omezení, dostal jsem také mnoho krásných dopisů. Např. pan Olu Chorchoj mi napsal: „Zalez do země, ty svině, parazite. Chcípni, ty sobecké prase. Tvůj táta rotuje v hrobě.“ Všimněte si, že nepodepsaní Češi z roku 1938, 1970 i 2020 vždycky chtěli, aby někdo veřejně známý chcípnul.
ČTĚTE TAKÉ: Další vzestupy a pády Jana Hrušínského v časopise Neovlivní.cz
Zlí a zamindrákovaní zbabělci bývají často někým povzbuzováni, aby se nebáli své hlupáctví vystavit na odiv. Vždycky se po čase objeví nějaký ješita, který svou moc založí na přízni zamindrákovaných lidí, které povzbuzuje k tomu, aby hrdě zvedli své prázdné hlavy. Hitler, Gottwald, Stalin, Husák, nebo… vlastně nemusíme chodit do minulosti. Pokaždé používají stejné triky, stejná slova, stejné lži. Jenže mají smůlu. Nakonec se vždycky najdou slušnější lidé, kteří jdou k volbám a všechno změní. Lidé, kteří se dokážou pod svůj názor podepsat a dát novou naději. Když dovolíte, jeden takový dopis z 20. března 2020 vám ocituji.
„Vážený pane Hrušínský, rád bych, abyste věděl, že na každého syčáka, který si v této situaci bere do nevymáchané pusy ředitele divadla v nezaviněné nouzi, je všude kolem přesila lidí, kteří Vám drží palce, abyste přestál tu složitou situaci zostřenou o politické útoky černé roty. Přeji pevné zdraví Vám i Vašim blízkým, abychom se všichni dočkali dobrých konců. Nebudou možná hned, ale společně se o ně postaráme. V úctě Tomáš Zahradníček, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.“
Mějte se krásně a vždycky se pod své názory podepisujte.
Pro Neovlivní.cz Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce, 24. listopadu 2021
Zdroj náhledové foto: Divadlo Na Jezerce