Předseda JZD Karel Mrázek. Tuhle roli z legendárního seriálu Chalupáři Josefu Větrovcovi nikdo nikdy neodpáře. Oblíbený herec se narodil 5. března 1922, tedy před sto lety, a zemřel před 20 lety, 11. února 2002. Když se v roce 1975 točil 10. díl s názvem Kapřín, zrodila se historka, kterou Větrovec a další členové štábu s oblibou vyprávěli.
Tehdy se natáčelo ve vsi Višňová kousek od Příbrami a zápletka byla jednoduchá – Evžen Huml a Bohouš Císař (Sovák a Kemr) se rozhodnou proměnit místní rybník v atraktivní turistickou lokalitu s rybářskou baštou a ohništěm, kde si rybáři chycené kapry rovnou upečou. Višňovské rybníky bylo pro potřeby natáčení ale nutno naplnit, což štáb jednoho večera udělal. Navezli se prvotřídní kapři a šlo se spát.
V ranním shonu nadcházejícího pracovního dne byla ale hladina rybníka podivně klidná. Brzy se přišlo na to, že ryby přes noc zmizely. „Ti lidé z Višňové je prostě za tmy všechny vychytali a odnesli,“ vyprávěl s úsměvem ještě roky poté Josef Větrovec. Historku ale obyvatelé Višňové neradi slyšeli a vehementně se bránili, že se jedná o pomluvu.
A ještě jedna příhoda Chalupáře provází. V seriálu se setkaly dvě herecké legendy – Větrovec a Kemr. Oba Josefové měli na politiku zcela opačný názor, Větrovec byl přesvědčený komunista, zatímco Kemr hluboce věřící člověk, který komunisty rád neměl.
Říká se, že jednou během natáčení začal Větrovec chválit práci soudruhů v SSSR, čehož se Kemr okamžitě chytil a propukla divoká hádka. Oba charismatičtí, profesionální a úspěšní herci se ale kvůli tomu, že každý stál na opačné straně „politické barikády“, nesnášet nezačali. Spíš to vypadalo, že se v hádkách oba vyžívají, a pokud se prý alespoň jednou denně do sebe nepustili, zdálo se, že jim to chybí. Hádky Kemra s Větrovcem se staly legendárním představením, kterým se bavil celý štáb. Když totiž Větrovec pozvedl svůj mohutný nezaměnitelný hlas a Kemr mu zase svým charismatem oponoval, byla to velmi zajímavá podívaná.
Josef Větrovec na své levicové a komunistické přesvědčení nedal dopustit. Pramenilo to z jeho dělnického původu. Rodiče František, krejčovský dělník, a Anna rozená Čuřínová, dlouhá léta sloužili ve Vídni, se vznikem republiky se usadili v Plzni. Narodily se jim dvě dcery, syn Josef byl třetím dítětem. Přestože v rodině herectví nebylo, Josef už v devíti letech stál s ochotníky na pódiu. Právě vrcholila hospodářská krize a rodina Větrovců byla tehdy tak chudá, že měla nouzi i o chleba, což Josef po celý život těžce nesl.
Přežil Terezín i Buchenwald
Byl ale všestranně nadaný, závodně hrál házenou a k tomu vynikal svou zručností. To byl důvod, proč se vyučil v plzeňské Škodovce kovomodelářem. Právě v tomto kolektivu se stával přesvědčeným komunistou, což ho během války přivedlo do odboje, kde pomáhal šířit protinacistické letáky. Jenže měl smůlu, chytilo ho plzeňské gestapo a putoval na Bory. Brzy ho převezli do koncentračního tábora Terezín, kde seděl na cele se 64 dalšími vězni, nakonec přišel transport do německého koncentráku Buchenwald.
Říká se, že se v táboře projevil jako silná osobnost a snažil se hraním pozvednout spoluvězňům morálku. Útrapy přežil, později o tom ale nemluvil. Prozradil jen, že i po letech ho budily ze spánku noční můry.
Josef Větrovec v seriálu Dobrá Voda (1982)
Konec války znamenal pro třiadvacetiletého mladíka návrat do Plzně. Založil vlastní divadelní soubor, poté nastoupil angažmá v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Jeho první ženou byla Margot Anzenbacherová, židovská dívka, která si také prošla koncentračními tábory. Seznámili se přes své aktivity ve straně a zůstali spolu sedm let. Z lásky se narodila dcera Jitka, jediné hercovo dítě. Jenže v rodině Josefa Větrovce nebyla jen chudoba, ale také určité duševní rysy, které se nad Větrovcovými vznášely jako temné mraky.
Když byl Jitce rok, přišla se na ni podívat její babička Anna, Větrovcova maminka. „To dítě do roka zemře,“ pronesla nad kolébkou větu, která rodiče velmi ranila a byla důvodem, proč Josef přerušil s matkou veškeré kontakty. Pár let nato Anna skočila do řeky Radbuzy a zemřela.
To už ale Josef Větrovec hrál i ve filmu a také změnil angažmá, vydal se do pražského Divadla E. F. Buriana, kde se začátkem 70. let stal jeho ředitelem. Místo vzal prý na přání kolegů, kteří se obávali, aby se do vedení nedostal někdo sice straně věrný, ale zároveň schopný divadlo svou nekompetencí a hloupostí zničit.
Jako řediteli mu později kolegové vytýkali, že si nejlepší role bere pro sebe, zároveň ale bylo divadlo „nabité“ lidmi. Větrovec se také nebál svému okolí pomáhat. Dával lidem místa, dobré posudky, pomáhal přidělovat byty, nebál se hrát hry, kterých se jiná divadla obávala, nebo třeba zaměstnal disidenta Mejlu Hlavsu z kapely The Plastic People Of The Universe poté, co byl propuštěn z vězení a mnoho lidí se bálo si s ním i jen promluvit.
Skonal doma za stolem
Problematické měl i vztahy se ženami. S Margot se po sedmi letech rozešel, aby se pustil do dalších dvou vztahů, které oba skončily také po sedmi letech. Omezil kontakt i s dcerou Jitkou, s níž se více sblížil až po odchodu své poslední ženy a pár let před vlastní smrtí. Po revoluci mu mnoho lidí vyčítalo komunistickou minulost, Větrovec jim naopak měl za zlé, že se k němu obrátili zády přesto, že ze svých pozic se snažil mnohým pomáhat.
Naposledy si zahrál v Troškově Princezně ze mlejna v roce 1994 a po smrti čtvrté ženy Evy se o něj starala dcera Jitka. V pražském bytě ale zůstal sám a tam také na plicní embolii v 79 letech skonal. „Zemřel doma za stolem. V klidu. Pěsti měl na stole, takže zemřel klidně. A protože se svítilo, zemřel asi večer,“ vzpomínala dcera pro portál iDNES.
