Dveře Kunsthalle Praha se pro veřejnost otevřou 22. února. Slavnostní zahájení bude zároveň vernisáží dvou výstav – Kinetismus: 100 let elektřiny v umění a Zengerova transformační stanice: Elektřina v architektuře, elektřina ve městě.
Podle Christelle Havranek, hlavní kurátorky Kunsthalle Praha a kurátorky expozice Kinetismus, se návštěvníci mohou těšit na „všechny typy uměleckých děl poháněných elektřinou – pohyblivé obrazy a sochy, světelné a zvukové objekty, sochy-stroje, filmy, videa, počítačové animace, imerzivní instalace, interaktivní díla i videomapping“.
Český průkopník neonu
Expozice nabídne bezmála devadesát děl od desítek umělců z celého světa a podle kurátorky je téměř nemožné některé z nich speciálně vyzdvihnout na úkor ostatních: „Každé vystavené dílo je jedinečným zážitkem. Z ikonických bych zmínila to úplně nejstarší. Jedná se o dílo ruského konstruktivisty Nauma Gaba z roku 1920 s názvem Kinetická konstrukce (Stojící vlna), považované za první realizovanou kinetickou sochu.
KUNSTHALLE PRAHAPůvodní stavbu Zengerovy transformační stanice ze 30. let 20. století navrhl Vilém Kvasnička. O přeměnu chátrajícího objektu v moderní výstavní síň se zasloužila nadace manželů Petra a Pavlíny Pudilových, jež budovu zakoupila v roce 2015. Rekonstrukci a dostavbu navrhla projektová kancelář Schindler Seko Architekti. O plochu přes pět tisíc m2 se dělí tři rozsáhlé galerijní prostory, design shop, bistro a kavárna. |
Originál bohužel již neexistuje, proto je k vidění replika z roku 1985. Z Londýna nám ji zapůjčila galerie Tate Modern. Výjimečné jsou také lumino-kinetická torza od Zdeňka Pešánka z roku 1936, považovaného za prvního umělce na světě, který do svého díla zakomponoval neon.“
Za fascinující považuje Christelle Havranek rovněž sochu Chronos z roku 1965 od maďarského průkopníka kybernetického umění Nicolase Schoffera. „Ze současné tvorby je jedním z mých nejoblíbenějších exponátů Cloud od německé autorky Christiny Kubischové. Je to interaktivní zvuková skulptura založená na elektromagnetických vlnách,“ říká kurátorka.
K celkovému pojetí výstavy Christelle Havranek dodává, že je koncipována jako rozmanitý přehled kinematografického, kinetického, kybernetického a počítačového umění a představuje jeho vývoj tak, jak jej předvídal právě zmiňovaný Zdeněk Pešánek před téměř 100 lety. „S tím souvisí také výběr děl umělců z celého světa – z pěti kontinentů a 33 národností. Záměrem výstavy je rovněž poukázat na fakt, že Pešánkovy myšlenky a díla byly vizionářské nejen pro tuzemské prostředí, ale i v mezinárodním měřítku. Výrazně jsou zastoupeni čeští tvůrci, a to účastí 14 autorů a autorek.“
A jakými díly bude představena tvorba samotného průkopníka kinetického umění Zdeňka Pešánka, člena Devětsilu, sochaře, malíře a architekta? „Prostřednictvím jeho plastik Mužské a ženské torzo a Ležící torzo z roku 1936, díla byla součástí světelně-kinetické Fontány lázeňství v československém pavilonu na Mezinárodní výstavě umění a techniky v Paříži v roce 1937. Dále skrze modely čtyř světelně-kinetických plastik Sto let elektřiny (1932–36), původně určených pro fasádu Zengerovy transformační stanice, dnešní Kunstahalle Praha. Exponáty nám zapůjčila Národní galerie v Praze,“ dodala Christele Havranek.
Propojení s minulostí
S osobností Zdeňka Pešánka je spojena i druhá zahajovací expozice věnovaná Zengerově transformační stanici. „Výstava je založena na poutavém mixu dobových dokumentů a současných prezentací elektřiny jako média, které nás spojuje s tvůrčími projevy Zdeňka Pešánka ze 30. let 20. století,“ představila výstavu její kurátorka Vendula Hnídková.
„Instalace vtahuje návštěvníky do minulosti prostřednictvím nikdy neopublikovaných plakátů, skic, fotografií či grafů, které rámují podmanivé projekce. Důležitým prvkem celé výstavy jsou také mapy, názorně objasňující rozvod elektřiny v meziválečné Praze. Ilustrují tak nesmírný význam investora Zengerovy transformační stanice, jímž byly Elektrické podniky hl. m. Prahy.“
Důležité podle kurátorky je, že se podařilo návštěvníkům alespoň naznačit, jak asi vypadal již zmíněný Pešánkův cyklus nazvaný Sto let elektřiny, zdobící ve druhé polovině 30. let hlavní průčelí Zengerovy transformační stanice.
„Čtveřice monumentálních světelně kinetických plastik se bohužel nedochovala, proto jsme se je pokusili nějakým způsobem zpřítomnit alespoň v rámci expozice. Realizace byla náročná, jelikož pravděpodobný tvar Pešánkových objektů mohl být rekonstruován pouze na základě dobových fotografií, mediálních ohlasů, autorových poznámek a přípravných modelů. Konkrétní informace o původní orchestraci a iluminaci jsou více než sporadické. Animované 3D modely Erika Bartoše proto variují možné cesty, jimiž se mohla Pešánkova animace ubírat. Současné dílo nemá ambici být přesnou rekonstrukcí původních plastik, ale spíše jejich volnou reminiscencí,“ doplnila Vendula Hnídková.
