Psychické problémy žen se dlouho bagatelizovaly a ještě před Freudem a Jungem byly ženy s různými duševními i somatickými projevy považované za „blázny“. A blázni patřili do ústavu nebo v lepším případě do kláštera. Ženy musely potlačovat svoje emoce a podřizovat se mužům. Jak píše historička Milena Lenderová v knize K hříchu i modlitbě, celé věky zůstávaly ženy nesamostatnými a nesvéprávnými bytostmi. Po dlouhá staletí mohla žena najít své opodstatnění jen ve vztahu k muži. Sama nemohla skoro nic, volně nakládat s majetkem, rozhodovat o dětech, volit. Natož nahlas manželovi říct, že cítí po porodu splín nebo že toho má už „plné kecky“. Dlouho ženy tajily to, co skutečně cítí, protože byly považované za slabé, zranitelnější a méněcenné intelektuálně i fyzicky.

Emoce jako „vada“

První genderové nemoci se objevují v lékařských textech v 70. a 80. letech 19. století, což souvisí i s pomalu se rozvíjejícím emancipačním hnutím v českých zemích. Jak říká historička Barbora Rambousková z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice, mužské postavení tak ohrožovaly zejména ženy středních vrstev, které se díky nové možnosti vzdělání chtěly uplatnit na trhu práce. „Lékaři obecně prezentovali ženy jako nervově labilní a velmi emocionálně založené. Často však podmínění ženských nemocí nebylo spjato s vědeckými poznatky o fyziologickém či anatomickém rozdílu mužů a žen. Lékaři naopak argumentovali tehdejší rolí ženy ve společnosti a vzory chování, které od ženy veřejnost vyžadovala. Žena pak byla také osoba, jejíž přirozenou povinností je starat se o své blízké, dalo by se říct, že byla vnímaná jako ošetřovatelka nemocných,“ vysvětluje Barbora Rambousková. Moc prostoru na to, pečovat o své zdraví a duševní pohodu, jí nezbývalo. A třebaže medicína postupně teorie o slabosti a choulostivosti žen zavrhla, stereotyp „nedostatečnosti“ ženy se udržel po celé 19. století. „Tečku, ovšem nikoli definitivní, za ním učinila až první světová válka,“ dodává historička Milena Lenderová.

Tělo a duše

Ženy byly považované za celoživotně „nemocné“ a nikdo se jich neptal, jak se cítí. Proč taky. „Jejich výkonnost musela zůstat stejná při menstruaci, těhotenství, šestinedělí, kojení i nemoci,“ uvádí historička Milena Lenderová. Ženy byly diskriminovány i ve stravě, takže byly vnímavější také k infekcím. Vyčerpávaly je také časté porody. A netýkalo se to jen chudých žen. I Marie Palacká, provdaná Riegerová, zemřela na vyčerpání organismu – v osmapadesáti. „Od rána do večera pracovala, doma, na veřejnosti, ve spolcích, pracovala do úmoru bez ohledu na to, že velkou část života trpěla blíže nespecifikovanou neurastenií, která jí působila nesnesitelné bolesti hlavy,“ uvádí ve své knize historička Lenderová. Heslo „ve zdravém těle zdravý duch“ bylo sice hezké, ale ne vždy zcela realizovatelné. Přesto i naše prababičky měly tipy, jak si udržet zdravou mysl. A zdá se, že mnohé z nich fungují i dnes.

Prospěšné zvyky

Jak říká psycholožka a autorka knihy Psychoterapie našich prababiček Lenka Šnajdrová, v minulosti se duševní hygienou nemusely ženy moc zabývat, protože v průběhu generací vzniklo mnoho návyků, které ty další prostě převzaly. „Hledaly a předávaly si způsoby, jak dosáhnout co nejpříjemnějšího života,“ píše psycholožka. Když něco prospívalo vaší prabábě, nejspíš se to hodilo i vám. „Bylo jasné, že tak se to prostě dělá. Pomáhala i ritualizace těchto návyků, protože v minulosti byla pravidelnost mnohem snáze realizovatelná,“ dodává Šnajdrová. Dnes je podle jejího názoru péče o duševní zdraví obtížnější. A to proto, že to, co pomáhalo našim předkům, jsme si často do našeho životního stylu nepřenesli. „Něco z jejich zvyklostí jsme převzít nechtěli, protože nás to zdržovalo, něco bylo obtížnější realizovat v úplně jiném prostředí, do něčeho se nám prostě nechtělo. Navíc už jsme nebyli tak těsně obklopeni lidmi, kteří by nám to připomněli, a žijeme v době, kde se pořád všechno mění,“ dodává Lenka Šnajdrová.

Laická psychoterapie

Dnes není problém vyhledat terapeuta, nebo dokonce celou skupinu, kde můžeme řešit cokoli. Naše prababičky takovou možnost neměly. A navštívit lékaře, s nímž by probíraly PMS, úzkosti, trápení s manželem nebo poporodní splín, to už vůbec ne. Samy na svoje bolístky ale nebyly. Měly kolem sebe neformální psychoterapeuty. „I když neznaly výraz psychoterapie, věděly, že s některými problémy či starostmi se vyplatí zajít za tím a tím člověkem. Někdy se jednalo o někoho z rodiny, jindy to byl kněz, někdy prostě stará paní ze sousedství. Často to byli lidé s určitými zkušenostmi, znalostmi a nadáním,“ říká psycholožka Lenka Šnajdrová. To lze praktikovat vlastně i dnes. A nemusí jít o vystudovaného psychologa. „Na naši spokojenost mohou působit lidé kolem nás. Rozhovor s lidmi ochotnými naslouchat a třeba i poradit může hodně pomoci. Jen je potřeba, abyste si jich vážili.“ Těch rad může být nepřeberné množství, jen je stačí oprášit a použít leckdy selský rozum. Máme k tomu dveře otevřené díky neskutečné svobodě. „Můžeme se sami rozhodovat, jak chceme žít. Pokuste se zamyslet nad možnostmi, které máte, a zkuste jednu či dvě věci změnit tak, aby vám více vyhovovaly. A váš život bude trochu jiný,“ dodává psycholožka. K tomu se inspirujte tím, co praktikovaly naše prababičky, a můžete si být jisté, že se budete cítit mnohem příjemněji a harmoničtěji.

Tipy, které se hodí i dnes

Tipy, které se hodí i dnes

Psychohygiena je soubor technik a aktivit, které napomáhají k dosažení zklidnění mysli. Které z nich používaly naše prababičky a které lze zakomponovat i do našeho života?

  • Pobyt v přírodě - Stačí vyrazit ze svého panelákového bytu někam ven a obklopit se přírodou. Kontakt s ní je pro zachování duševního a tělesného zdraví důležitý. Důležitá je ale pravidelnost, lepší je každý den trochu než intenzivně jednou za dva týdny. Můžete si jen tak posedět na lavičce třeba u řeky, sednout si na trávu před domem. Prababičky, které fyzicky pracovaly celý den na čerstvém vzduchu, neměly problém s usínáním, tak to zkuste taky. Máte-li zahrádku, pravidelně se hrabejte v hlíně, bude se vám dobře usínat.
  • Pohyb - Ženský sport má dlouholetou tradici. Ve šlechtickém prostředí ženy jezdily na koni, házely míčem nebo střílely z luku. Od nich to později odkoukaly měšťanské ženy, které si uvědomovaly význam tělesného pohybu pro fyzický i duševní stav. Chodily na svižné procházky, tančily a občas našly odvahu jít si zaplavat. Významným mezníkem v ženské tělovýchově bylo založení Sokola (1862). Na začátku 20. století už ženy běžně cvičily, nicméně společenské klima ženskému cvičení nepřálo. Jak píše Milena Lenderová v knize K hříchu i modlitbě, tělovýchova údajně ženy připravovala o přirozený půvab. „Nejlepším tělocvikem je práce sama. Dívky, které chodí cvičit do tělocvičny a doma práci zanedbávají, jednají nerozumně. Umýti podlahu, vyprati, vyžehliti, přinésti vody a dříví je nejpřirozenější, nejzdravější a také nejužitečnější tělocvik,“ napsal katolický kněz Karel Balík. Ne že bychom souhlasily, nicméně někdy lepší „umýti podlahu“ než sedět na gauči u televize.
  • Oblečení - Moje babička mi vždycky říkala: „Přes den jsem měla v našem krámku oblečení pracovní, v neděli nebo ve svátek jsem se nastrojila do něčeho hezkého. Hned to ovlivnilo mou náladu, cítila jsem se lépe a taky sebevědomě.“ V čem nám mohou být naše prababičky inspirací? „Zajímavou věcí je zvyk oblékat se, ideálně aspoň jednou týdně, svátečně. To prospěje vašemu sebevědomí. Pokud jste celý týden oblečená spíše outdoorově či prostě jen běžně, jeden den můžete být za dámu,“ píše ve své knize Lenka Šnajdrová.
  • Vůně - Vůně mají velký vliv na psychiku. Naše prababičky aromaterapii využívaly při každodenních činnostech, třeba při vaření a pečení. Nemusíte péct každý den koláče, aby to doma vonělo vanilkou, skořicí či hřebíčkem. Pořiďte si třeba aromalampu a do ní pravidelně kapejte nejrůznější éterické oleje. Naše prabáby aromalampy neměly, stačilo, že daly do trouby sušit švestky či jablka a celá kuchyně byla provoněná. Moje babička například sypala do prádla usušenou levanduli a její zvyk jsem si ráda osvojila.
  • Modlitby - Ve víře nacházely ženy větší sebejistotu, pocit opory, přesvědčení, že má o ně někdo zájem. Modlitby jim dávaly sílu doufat, že se stane zázrak či že se jim uleví, když prožívají těžké chvíle. I tohle lze praktikovat dnes, a nemusíte ani věřit v Boha. Můžete si vytvořit vlastní modlitbu nebo využít afirmace, cokoli. Když se naučíte je používat každý den, třeba před spaním, vnese to klid do vaší duše a budete více v pohodě.
  • Oslavy - Masopusty, velikonoční jarmarky, Vánoce, dušičky… Tyto slavnosti měly společné nejen to, že se při nich dobře jedlo, ale především se setkávali lidé. I to mělo psychoterapeutický význam. Přátelské posezení a vzájemná komunikace vedly k radosti a snížení stresu. Není načase některé oslavy znova probudit? „Díky takové oslavě se pobavíte, uvolníte, upevníte vztahy s ostatními,“ říká Lenka Šnajdrová.

Klinická psycholožka a psychoterapeutka Lenka Šnajdrová:

Autorka knih Tajemství ve vaší hlavě, Léčivý rodokmen a Psychoterapie našich prababiček. lenkasnajdrova.webnode.cz

Časté kontakty se starými lidmi byly pro mě velmi inspirující v jedné věci. Ve chvíli, kdy měli většinu života za sebou, skoro vždy projevovali vděčnost za to, že mají vnoučata, děti nebo že patří do nějaké rodiny či společenství, kterému se bude dařit i po jejich odchodu. A zda jde propojit současné znalosti o psychohygieně s tím, co používaly naše prababičky před sto lety? Pro spoustu z nás jsou v běžném životě přístupnější jednoduché postupy, které jsme se naučili od někoho z rodiny či od přátel.

U mnoha z nich vůbec nevíme, že se jedná o prvek psychohygieny. Když vám někdo z rodičů či prarodičů v dětství vypnul televizi a zahnal vás do zahrady, využíval tradiční zkušenost uplatňovanou nejspíše po generace. Tedy že pobyt v přírodě působí na zmírnění stresu a dosažení duševní pohody, což ověřují dnešní výzkumníci pomocí nejrůznějších metod. Ale jeho kořeny sahají mnohem dál než do posledních desetiletí. A postupů, které lze v psychohygieně využít dnes, je spousta. Jen je někdy musíme znova objevit. Není to jen péče věnovaná stravování, spánku a pohybu. Třeba obyčejné písně, vyprávění, oslavy, pohádky či vyrábění čehokoli mohou mnoha lidem pomoci k větší spokojenost v životě. Nebo trochu složitější postupy využívající práci se sny, se stavy podobnými hypnotickému transu – i ty se v některých rodinách předávaly a využívaly. Podobných způsobů práce se svou myslí a tělem je ale mnohem víc.