Archiv tiskových zpráv — Pro média — Vše o ČT — Česká televize

Jiří Sozanský se narodil rok po konci války. Byl dítětem ulice. Jeho kamarádi byli především z rozpadlých manželství, z prostředí sociálně slabých lidí. Ve škole měl nálepku lumpa a ve volném čase pro něj bylo nejdůležitější umět se ve všech těch pouličních rvačkách ubránit. S představou, že když půjde co nejdříve do práce a začne vydělávat, povede se jemu i mámě líp, se přihlásil na zednické učiliště.

Zároveň však rád kreslil a četl. Jeho matka měla doma historické romány a na stěnách reprodukce starých mistrů. Tento svět ho lákal, přesto ho nenapadlo, že by se mohl stát součástí jeho života. Přistupoval k tomu jednoduše a prakticky: Zedník se vždycky uživí, umělec ne.

Učiliště se v mnohém podobalo ulici, na které vyrůstal. Sozanský od počátku věděl, že chce jít dál. „Když jsem jim na učňáku řekl, že se chci věnovat výtvarnému umění, dostal jsem odpověď, abych se probral. Že nemám ani střední školu, že jsem zedník a vždy budu jen zedník a dělník. Vím, že to mysleli dobře, ale já jsem si říkal, ať si trhnou nohou, že já prostě půjdu dál,“ vzpomíná Jiří Sozanský.

„On byl vnitřně přesvědčený, že dostal nějaký dar a je jeho povinností ho zužitkovat. Ten dar je to výtvarno, to, že umí něco jiného, než ti ostatní,“ říká v dokumentu manželka Olga Sozanská.

V roce 1967 se rozhodl k odvážnému kroku. Přihlásil se na Akademii výtvarných umění. Neměl kontakty mezi výtvarníky, žádnou protekci, nikdo ho neznal. Byl prostě zedník bez středoškolského vzdělání, který má sen stát se malířem. Dodnes považuje za shodu náhod, že byl na Akademii přijat. Jako student prožil rozčarování z okupace vojsky Varšavské smlouvy, přišly i pochybnosti, zda rozhodnutí dělat Akademii bylo správné. Za zlomový pro sebe i celou svoji generaci považuje rok 1969. Šokovalo ho upálení Jana Palacha, Jana Zajíce, to, jak mnozí lidé měnili názory a jak atmosféra ve společnosti zhoustla. Přituhlo i na Akademii. Zatímco Jiřího zajímala biblická témata a lidské utrpení, od výtvarníků byla očekávána díla oslavující socialismus. Podstatné pro něj bylo setkání se sochařem Olbramem Zoubkem a to, že se z nich stali přátelé.

Jiří Sozanský je dnes uznávaným brilantním kreslířem, malířem, grafikem, ale i autorem akcí, happeningů a environmentů i sochařských projektů. V rámci svých projektů používá živé figuranty a oživuje prostory rozpadlých nebo historicky významných objektů. Přestože jsou jeho díla v mnoha sbírkách významných českých i světových galerií, nepatří Jiří Sozanský k těm výtvarným umělcům, na které se ve velkém „chodí“ do výstavních síní. Možná i proto, že vyhledává témata vypjatá, existenciální a ponurá, nechce se „líbit“, chce bez obalu zachycovat a předkládat mezní situace.

námět: Šárka Maixnerová, Ivana Lokajová // zvuk: Ota Mandelík // kamera: Kryštof Maixner, Jakub Šiška, Dalibor Prokeš // režie: Šárka Maixnerová // výkonná producentka: Olga Grossmannová // kreativní producentka: Lenka Poláková