Limbovo finále mu vyšlo téměř dokonale. David Limberský (38) se loučil před zaplněnou Doosan Arénou, za ohromných ovací plzeňského publika. Před zraky těch, co ho mají rádi a tolik neřeší jeho průšvihy. Západočeská ikona po velkém večeru vyprávěla o emotivní rozlučce, co pro něj znamená rodina i úspěchy současného týmu Viktorie. „Jsem z toho hotovej,“ přiznal s dojetím v očích.
Užil jste si rozlučku?
„Bylo to strašně emotivní, až teď to ze mě spadlo. Kdo tohle nezažil, neví. Jsou v tom obrovské emoce, snažil jsem se to zvládnout co nejdéle bez pláče. Docela se to dařilo. Ale když jsem viděl obraz, kde byli Čiša (Marián Čišovský), Rajty (František Rajtoral), Byzy (David Bystroň), Milánek (Petržela), Horvi (Pavel Horváth), to už jsem byl načnutej. Když pak vyřadili mou osmičku a viděl jsem plachtu s dresem nad kotlem, to jsem už byl hotovej. Byl to nádherný, krásný pocit, rozloučit se takhle ve velkém stylu. Ani ve snu jsem si nepředstavoval, že to bude takhle krásný. Moc děkuju.“
Co s vámi udělalo, když Adolf Šádek oznámil, že osmičku vyřazuje z plzeňské sady dresů?
„Je to obrovská pocta, neuvěřitelné. Číslo osm je hodně populární, vyřadit ho je něco mimořádného, ne každého to může potkat. Moc si toho vážím, jsem pyšný na to, že se to povedlo. Klobouk dolů před vedením, jaké krásné dárky pro mě připravilo. Jsem hotovej, je to něco nádherného. Tečka, jakou jsem si nepředstavoval ani v nejtajnějším snu. Navíc jsem dal krásný gól na 6:5, nádhera.“
Není škoda, že vás nepouštěl ke standardkám Pavel Horváth častěji?
„Možná, ale Horvi dal taky plno gólů ze standardek. Bylo to krásné období, jsem nadšený, kdo se tady na hřišti všechno objevil. Šlo o výjimečný zápas naší zlaté generace. Říkali jsme si, že by bylo super se takhle každý rok sejít a udělat třeba zápas pro charitu. Viktoria je pořád královna, zase je první. Kluci se snad kousnou, v létě se poperou o poháry a budou dál míchat nahoře kartami. Věřím, že tady máme nástupce naší zlaté generace.“
Chyběl vám tady hodně Milan Petržela?
„Moc mě to mrzí. Milánek byl, je a bude můj celoživotní parťák. Ale osud tomu tak nechtěl, budu mu držet palce ve finále poháru proti Spartě. Chyběli tady i Hrošo (Patrik Hrošovský), Vláďa Darida, Honza Kovařík. Stejně tady nemohli být Byzy (David Bystroň), Rajty (František Rajtoral) a Čiša (Marián Čišovský). Takže jsme nebyli v kompletní sestavě, ale udělali maximum, aby nás tady bylo co nejvíc.“
Potěšila vás přítomnost trenéra Pavla Vrby?
„Už jsem říkal, že to byl plán. V zápase Sparty proti Plzni (Vrba byl po něm z Letné odvolaný) pro to udělal maximum. Jsem za to rád, teď mu přeju úspěch v Baníku. Třeba i druhé místo, když bude Plzeň první. Je to skvělý trenér, měl největší vliv na mou kariéru. I kdyby na mě křičel, celý život ho budu milovat.“
Co s vámi dělal vzkaz vašich tří dětí, který běžel na obrazovce na stadionu po utkání?
„Rodina je pro mě nejvíc. Všichni mě během kariéry podporovali – rodiče, manželka, děti i nejbližší okolí. Moc si vážím toho, že mám tři krásné, zdravé děti, dal bych za ně život. Jsem ve fotbalovém důchodu, tak se jim teď o to víc snažím věnovat. Jsem rok bez profesionálního fotbalu, poznávám, že fotbal není všechno. Chci mít dál zdravou rodinu a snažit se, aby byli všichni kolem mě šťastní. Dřív to bylo možná klišé, je to asi i trošku divné, ale teď jsem vyspěl. Rodinu budu bezmezně milovat a chci s nimi trávit okamžiky, dokud to půjde.“
Hodláte pokračovat ve třetiligových Domažlicích?
„Na to ještě neznám odpověď. Baví mě to, je tam skvělá parta, trenér (Pavel Vaigl) je můj nejlepší kamarád. Uvidím, jak na tom budu zdravotně a jestli o mě bude zájem. Ale byl tady majitel, když mě viděl, asi zájem mít bude (úsměv). Viděl, že na třetí ligu ještě mám. Je to otevřené, teď odehrajme zbylých pět, šest zápasů do konce sezony a pak si na to sedneme. Já bych trénoval klidně každý den, ale je pro mě těžké dojíždět hodinu do Domažlic a hodinu zpátky, to mě nebaví, u toho se ještě rozhoduji. Ještě opravdu nevím.“
Nemrzí vás, že jste se víc neprosadil v cizině?
„Často jsem tuhle otázku slýchal v průběhu kariéry, určitě jsem se mohl víc prosadit v zahraničí. Ale deset, jedenáct let hrála Viktorka v lize nahoře a dostávala se do pohárů. Ale pokud bych stejnou dobu měl strávit v průměrném celku bundesligy, za to bych to neměnil.“
Zmínil jste rodinu a děti – jsou tři potomci dostačující?
„Manželka by řekla, že je to málo, ale zatím jsme takhle spokojení. Za rok, dva si na to sedneme, možná spíš lehneme (úsměv). To bude možná poslední termín, jestli jo, nebo ne. Pak už si chci opravdu trošku užívat klidný důchod.“
