Jamie Cullum: Také máte úzkosti? Je skvělé, že už se to muži nebojí přiznat

Daniel Konrád Daniel Konrád
18. 5. 2022 11:39
Rozčepýřený mladík v džínech, tričku a teniskách přijde na pódium. Vypije sklenku vína a bez doprovodu začne zpívat jazzový standard. Zatímco se přidávají basa a bicí, zahraje krátkou figuru na klavír. Načež na něj vyšplhá. Dál zpívá. Pak na klaviaturu dupne. A ještě jednou. Sleze, poodstoupí. Když naplno spustí rytmika, hoch dosprintuje k pianu a začne hrát jazzové sólo.

S podobnou show začátkem tisíciletí anglický zpěvák a klavírista Jamie Cullum vyprodával sportovní haly i festivaly. Přestože víc než půlka repertoáru byla starší než jeho rodiče, v hitparádách porážel popové hvězdy typu Kylie Minogue nebo Pink.

Teď, kdy má na kontě přes 11 milionů prodaných desek, poprvé přijíždí do Prahy. Koncert oznámený před třemi roky a několikrát odložený kvůli pandemii se uskuteční tento čtvrtek 19. května v hale O2 universum. A bude o dost jiný: současné turné začíná emotivní popovou baladou, ve které zpěvák líčí úzkost ze současného světa.

"Co si budeme povídat, poslední dva roky byly fakt zvláštní doba," ohlíží se Cullum v telefonickém rozhovoru pro Aktuálně.cz. Když se začal šířit koronavirus, zůstal doma s rodinou a snažili se dodržovat protipandemická opatření. Manželka, bývalá modelka a vnučka spisovatele Roalda Dahla, mu pomáhala psát texty na desku vánočních písní.

Že nemůže koncertovat, ho nedeprimovalo. "Hraní mi chybělo, ale muzikant by se neměl upínat jen k němu. Pak hrozí, že když nejste na pódiu, máte prázdný život. Pro mě bude hudba vždycky znamenat nejvíc, ale v mém životě už není jediná," popisuje dvaačtyřicetiletý otec dvou dcer, šťastný, že má rodinu a dům se zahradou.

Přičemž sotva nejhorší část pandemie pominula, začala ruská invaze na Ukrajinu. Při dotazu na ni se jinak rychle mluvící Cullum jedinkrát zarazí. "To je pořád tak bezedně temná věc, že se nedá popsat pár slovy," soudí.

Britové samozřejmě válku neprožívají tak jako národy, které mají s Ruskem vlastní zkušenost. Cullum ale ví, že přijíždí do země, která za poslední tři měsíce udělila vízum téměř 350 tisícům prchajících Ukrajinců. "Sleduji, kolik toho Češi dělají pro naše bratry a sestry na Ukrajině. A je to úžasné," říká v Anglii narozený potomek válečných utečenců.

Jeho německá babička jako studentka medicíny unikla nacistům, kteří vyvraždili další příbuzné. Otec se narodil v Jeruzalémě. A matka pochází z Barmy, odkud se po japonské invazi jako pětiletá přestěhovala do Británie. Cullum tak sice koncem 80. let minulého století vyrůstal už ve dvousettisícovém městě v anglickém hrabství Wiltshire, slýchal ale divoké rodinné historky. Například barmský dědeček vyprávěl, že když byl malý, jednoho z jeho sourozenců snědl krokodýl.

"Samozřejmě za nikoho nemůžu mluvit nebo předstírat, že jsem díky tomuhle zázemí moudřejší než ostatní. Když jsem ale jako malý poslouchal, jak rodiče nebo prarodiče utíkali před válkou, bylo to něco z dávné minulosti. Najednou se totéž děje před vašima očima. To se vás nemůže nedotknout, i když samozřejmě víte, že tu byly také jiné války před Ukrajinou," uvažuje Cullum.

Současné koncerty Jamie Cullum začíná písní The Age of Anxiety. Záznam z pořadu Joolse Hollanda. | Video: BBC Music

Držme se

Aktuální koncerty tak zahajuje autorskou baladou nazvanou The Age of Anxiety, v překladu Věk úzkosti. Postupně v ní uplatní celý rozsah svého barytonového hlasu, jak volnou asociací vyjmenovává nejrůznější typy úzkostí. Od nedostatku sebevědomí a obav, zda správně vychovává své dcery, přes zklamání z brexitu až právě po britské odmítání uprchlíků.

Nejmenší vítězství v této úzkostlivé době je, "že se tě držím / a ty se držíš mě", zpívá v refrénu s efektně zdvojeným hlasem. Za skladbu předloni získal britskou cenu Ivor Novello. "Snažil jsem se říct něco o tom, co mě na světě trápí. A když chcete psát o světě, někdy je nejlepší začít u sebe," vysvětluje.

Na dotaz, jestli by tohle zpíval před dvaceti lety, odpovídá, že asi ne. A ne proto, že by si přelom tisíciletí zpětně idealizoval. "Když ještě před pár desítkami let řekl muž, že ho něco sužuje, bylo to vnímané jako projev slabosti. Dnes můžeme o svých citech a zranitelnosti mluvit otevřeně, což je skvělé. Už jen vyslovit to nahlas je skoro superschopnost. Jakmile tu emoci pojmenujete, začínáte ji dostávat pod kontrolu. Hrozně terapeutické," pochvaluje si.

Terapeutický, přesněji katarzní je také vrchol The Age of Anxiety, ve studiové verzi zpívaný dívčím sborem. "Když některé temné věci vynesete na světlo, může to mít euforický účinek. Celý život třeba chodím na Radiohead a byly to některé z nejdepresivnějších koncertů, jaké jsem zažil. A stejně jsem vždycky odcházel v rauši, protože oni tu temnotu umí v hudbě zpracovat tak, že ji zpracujete i vy v sobě," líčí.

Když se dozví, že dva nejznámější členové Radiohead hrají v pražském Foru Karlín stejný večer jako on v O2 universu, slyšitelně ho to zaujme. "Fakt? Je to daleko, mohl bych to stihnout po svém koncertě? Zrovna vydali album a já ho už týden poslouchám nonstop," říká o desce projektu nazvaného The Smile. "V kolik začínají?" V osm, stejně jako Cullum. "Panejo, taková škoda," lituje.

Cesta za slávou

Jamie Cullum dnes s kapelou uvádí okolo dvacítky skladeb každý večer. Praxi v tom má od doby, kdy si koncem 90. let minulého století ještě jako vysokoškolský student anglické literatury a filmové vědy přivydělával hraním na klavír. "Po barech, hospodách, na svatbách, výletních lodích," vyjmenovává, jak postupně začal koncertovat večer co večer.

V klubech se naučil bojovat o pozornost. Když v publiku sedí lidé, kteří se přišli najíst a popovídat si, nemůžete je nudit, vysvětluje. "Naučil jsem se tam spoustu písní. A hlavně jsem se naučil být flexibilní, z čehož čerpám doteď. Jdete na pódium a pracujete s tím, jakou z lidí cítíte náladu. Některé popové kapely mají show pokaždé stejnou, vypočítanou do detailu. Já mám tu svobodu, že můžu celou show lusknutím prstů změnit," srovnává.

Jamie Cullum hrál v letech 2009 a 2013 na festivalu Colours of Ostrava.
Jamie Cullum hrál v letech 2009 a 2013 na festivalu Colours of Ostrava. | Foto: Universal Music

První dvě desky natočil za peníze ze studentské půjčky. Na propagaci ale neměl, a tak na přelomu tisíciletí, stále v začátcích internetu, musel zaujmout lovce talentů velkých gramofirem.

Zpozorovali ho ve vyhlášeném londýnském Pizza Expressu, restauraci spojené s jazzklubem. Jeden rok tam ještě žertoval, že "na vstupné sem bych neměl, tak tu musím hrát". Rok nato společnost Universal přeplatila konkurenční Sony a do zpívajícího klavíristy investovala milion liber, čímž mu nastartovala kariéru. Netrvalo dlouho a byl takovou hvězdou, že anglický bulvár si pronajal vrtulník, aby Culluma vyfotil na zahradě rodinného domu.

Slávu mu přineslo album Twentysomething, na němž roku 2003 zpíval převážně upravené jazzové standardy zkombinované s vlastními, podobně znějícími písněmi. Ty nejlepší vymyslel se svým bratrem Benem a dokázal vystihnout i generační pocit. Třeba když v titulním songu konstatoval, jak po letech nákladných studií a čtení hromady knih "jsem expert na Shakespeara, to fakt není jen tak / ale zjistil jsem, že svět nepotřebuje dalšího akademika".

Byl mladý, neokoukaný, měl příjemně nakřáplý hlas. Přestože vypadal jako člen boybandu, hrával složité skladby stojící na improvizaci. A trefil dobu: po smrti zpěváka Franka Sinatry v roce 1998 začala první vlna swingového revivalu. Cullumovi cestu prošlapali v Británii album standardů, jež natočil Robbie Williams, a celosvětově zpěváci jako Michael Bublé nebo Harry Connick Jr.

Na rozdíl od nich ale nevystupoval ve smokingu, nýbrž džínách a converskách. Prorazil ve stejné éře jako zpívající klavíristky Norah Jonesová nebo Diana Krallová, ale byl kluk. A protože nahrávací průmysl se právě učil prodávat desky v kavárnách či supermarketech a poprvé cíleně oslovovat mladé ženy, Cullum absolvoval třeba i propagační vystoupení v oddělení s dámským prádlem obchodu Marks & Spencer.

Na piano sice neuměl tak dobře jako Krallová, na rozdíl od ní ale za nástrojem jenom neseděl. Vyzařoval mladickou energii spíš jako skejťák. Kdo ho zažil na festivalu Colours of Ostrava v letech 2009 a 2013, asi si to vybaví: jednou převrhne klavírní stoličku, popadne ji a začne s ní bušit do nástroje. Pak vyleze na piano a skáče z něj. Vleze dospod, perkusivně buší na korpus nástroje. Beatboxuje, roztleskává publikum. Nebo dojme úplně jednoduchou skladbou.

Doteď třeba jako přídavek zařazuje All at Sea. "Napsal jsem ji, když jsem hrával pro penzisty na výletních lodích. Zrovna jsem se rozešel s holkou a prostě mi bylo nějak fajn," popisuje pěkný popový song, jehož dva úvodní akordy rozpohyboval tak, aby připomínaly přelévající se mořskou hladinu.

Skladbu All at Sea napsal Jamie Cullum v době, kdy hrál na výletních lodích. Záznam z festivalu North Sea Jazz. Foto: Universal Music | Video: Universal Music

Díval se kvůli hrám

A tohle, tedy vlastní tvorba, u Culluma postupně převážilo. Počínaje albem Catching Tales z roku 2005 se čím dál víc vzdaloval jazzové stylizaci, kterou mu doporučilo vydavatelství. Přestal usilovat o starší publikum, úplně se stáhl před bulvárem. Na deskách užíval elektronické efekty, zkoušel psát popové hity, zaujmout vrstevníky.

Mohutný úspěch už nezopakoval, ale zůstalo mu dost posluchačů, aby pravidelně koncertoval po světě. Na tři roky starém, prvním kompletně autorském albu Taller se smyčci a dechy místy zužitkovává postupy funku, R&B nebo soulu 60. let. "Moje hudba má úplně stejně společného s popem jako s jazzem," říká dnes.

Přesto na jazz nezanevřel. Třináctým rokem ho zprostředkovává mladým v pravidelném pořadu stanice BBC, kde nedávno zpovídal renomovaného kontrabasistu Rona Cartera. Na dotaz, jestli mu stačí s jazzovými instrumentalisty mluvit a proč žádného nikdy nevzal do kapely, odpovídá upřímně. "Když já se bojím, že na to prostě nejsem dost dobrý," říká Cullum, který na klavír vždy hrál dynamicky a efektně, je ale samouk.

To, co umí, odposlouchal z desek písničkáře Randyho Newmana, technicky osobitého neworleánského pianisty Dr. Johna nebo jazzového Herbieho Hancocka. A zejména pak v Anglii populárního rockového klavíristy Bena Foldse. Jako mladý ho slyšel v televizním pořadu, tehdy jediném, kde se mluvilo o Cullumově další velké lásce: počítačových hrách. "Byl první, koho jsem viděl hrát na piano jako na rockový nástroj. Elton John to dělal před ním, ale já jako první slyšel Bena Foldse," řekl deníku Guardian.

Coververze songu Don’t Stop The Music od Rihanny, jak ho Jamie Cullum hrál na jazzovém festivalu ve francouzském Vienne. | Video: Jamie Cullum

Právě ve hře na klavír dnes říká, že má největší rezervy. Když se mu za pandemie uvolnil diář, poprvé v životě začal chodit na pravidelné lekce. "Našel jsem si profesora z konzervatoře Guildhall School of Music a už dva roky s ním cvičím hráčskou techniku, harmonii, kompozici, všechno možné," vypočítává. "Cílem není jednou hrát úplně jinak. Spíš to tak všechno propojit a udržovat se ve formě."

A tak dnes v Cullumově repertoáru starší písně jako These Are The Days kombinující jazzovou harmonii, bluesové výběhy v obou rukách a swingový feeling doplňují ty nové, jednodušší. Jako vždy je prokládá coververzemi popových hitů.

Také v Praze nejspíš zařadí Shape of You od Eda Sheerana nebo Don’t Stop the Music od Rihanny. Při ní nejdřív perkusivně buší do nástroje, následně v něm rukou ve stylu preparovaného klavíru tlumí struny, aby dosáhl staccata napodobujícího taneční rytmus. Když prostinká píseň vygraduje k chytlavému refrénu, Cullum ji harmonicky rozšíří o akordy s přidanou sextou nebo nonou, aby mohl zaimprovizovat jazzové sólo.

Na ostravské Colours posledně přijížděl ještě jako občan Evropské unie. Po brexitu, s nímž nesouhlasil, je pro něj jako Brita hraní na starém kontinentě "byrokraticky složitější, určitě dražší". Přestal se tím ale trápit. "Pořád myslím, že to byla chyba, ale od toho žijeme v demokracii. Většina lidí hlasovala pro odchod z unie, a tak teď musíme nést následky. Učím se s tím žít. Jako se vším a všemi, koho jsme si zvolili," dodává.

Koncert

Jamie Cullum
O2 universum, Praha, 19. května.

 

Právě se děje

Další zprávy