Problémy s organizací, které trochu pokazily dojem z rozjezdu festivalu, se podařilo pořadatelům vyřešit. U stánků dlouhé fronty nebyly, na několika místech se zdarma rozdávaly plechovky nebo lahve s vodou, vcelku dobře byly řešeny i přesuny velých mas publika z hlavních koncertů nebo na ně. Jenntelefonní připojení občas stávkovalo, ale to při desetitisících uživatelů na jednom místě zřejmě není možné lépe vyřešit.
Píseň pro syny
Hrdinou dne byl bezesporu Nick Cave se skupinou The Bad Seeds, jíž vévodí ďábelský houslista, mandolinista a vůbec všeuměl Warre Ellis. Kapela byla rozšířena o černé vokální trio dvou dam a jednoho pána, což dodalo Caveově hudbě místy ještě patrnější odkaz na afroamerické hudební dějiny, než je tom při standardní sestavě.
Caveův setlist byl skvěle postavený, byly v něm vyvážené hity, bez kterých by to nešlo, s písněmi mnohdy nečekanými. A také s několika novinkami z posledních alb, které přes poměrně hodně odlišný rukopis oproti těm předchozím do programu skvěle zapadly: z alb Ghosteen, Skeleton Tree i z posledního loňského Carnage, pod nímž je podepsán jen Cave s Ellisem, bez kapely. Titulní píseň alba dokonce patřila k nejsilnějším zážitkům dvouhodinového koncertu.
Nick Cave zahájil koncert až neobvykle rockově, docela přímočarými songy Get Ready for Love a There She Goes, My Beautiful World. Z hlavních hitů zaznělo temné bluesové Tupelo, postpunkové divočiny From Her To Eternity a The Mercy Seat, ale i balady jako The Ship Song. Nejdojemnější okamžik nastal ve chvíli, kdy komorní píseň I Need You, při níž seděl u klavíru, věnoval Nick Cave svým dvěma zemřelým synům.
Klavír ostatně zpěvákovi posloužil mnohokrát, ať už k doprovodu celé písně volnějšího charakteru, nebo jen k několika úvodním či závěrečným úderům, po nichž vyskočil ze stoličky a věnoval se už jen publiku a velmi úzkému kontaktu s publikem. V tomto oboru je ostatně, jak už víme, mistr nad mistry a návštěvníci zejména „v kotli“ vzpínali ruce, aby se svého boha mohli dotknout - což se i občas podařilo.
Nikoho, kdo má k hudbě Nicka Cavea vztah, nemohl nechat tento koncert chladným. Skutečně nevadí, má-li za sebou člověk už více než desítku jeho vystoupení. Letošní turné má výborný setltist, s kapelou posílenou vokalisty znějí některé písně výrazně jinak a přes smutné životní peripatie je Nick Cave samotný ve skvělé formě. Je dobré vědět, že jednou z příštích zastávek šňůry téhle party je 23. června také Praha se svým festivalem Metronome Prague. Bude to stát za to.
Soul i flamenco
Čtyřiašedesátiletý Nick Cave je sice veteránem hudební scény, ale soulmance Mavis Staplesové, jejíž podvečerní koncert sobotní festivalové dění skvěle odstartoval, by mohl dělat syna - té totiž v červenci bude třiaosmdesát. Hlasově jí to ale pálí jako málokomu, má výbornou kapelu, která plně „hraje na ni“, nikterak se nepředvádí, byť k tomu písně na pomezí soulu, blues a R&B mohou svádět, a na pódiu je prostě neodolatelná.
Zkraje večera a ještě za plného světla ovšem zněly nad přímořským Parkem del Fórum i další skvělé ženské hlasy. Třeba ten, který patřil vysloveně úchvatné španělské flamencové zpěvačce Maríi José Llergo, kterou doprovázel v tradičním stylu kytarista, do rytmu tleskající vokalistky, dvě tanečnice - a klávesista, který tak trochu zbytečně podbarvoval vlastně úplně klasické flamenco elektronickým zvukem. Na kráse koncertu, zejména zpěvaččina hlasu, to ale v ničem neubralo.
Oproti Mavis Staplesové věkově na opačném pólu, ale nikoli stylově, stojí mladá čtyřiadvacetiletá britská zpěvačka Jorja Smithová. V její mimořádně vkusné hudbě se propojují „živé“ nástroje s elektronikou, krásný potemněle žhavý hlas výborně přemosťuje dekády a odkazuje k velkým zpěvačkám právě třeba Staplesovského typu.
Už několikrát bylo v těchto reportážích konstatováno, že Primavera Sound je také festivalem návratů. Ten hlavní sobotní obstarali naprosto skvěle angličtí klasikové gotického rocku Bauhaus, jejichž slavná éra spadá do druhé poloviny sedmdesátých a první půle osmdesátých let. Obnovili se těsně před nástupem covidu, moc si nezahráli, a jejich koncert na Primaveře tedy byl s napětím očekáván.
Dlužno dodat, že nezklamali. Nepředváděli žádnou přehnanou show, jejich procházka starými hity byla plně soustředěná, hlavní pozornost na sebe samozřejmě strhával uhrančivý frontman Peter Murphy. Gotický „chlad“ i řízné kytarové riffy byly sice závanem z minula, zároveň ale životným a stále inspirujícím. A když ke své tradiční coververzi Bowieho Ziggyho Stardusta přidali ještě Sister Midnight Iggyho Popa, kruh se vlastně krásně propojil.
