náhledy
Prakticky každá lokomotiva je zajímavá. Jenže některá je zajímavější a zde je zářným příkladem i americká dvoupólová elektrická lokomotiva řady EP-2. Nikde jinde dokonce žádná taková lokomotiva nebyla, ale i kdyby byla, tak si stejně vybereme tu americkou.
Autor: public domain
Společnosti General Electric a ALCO (American Locomotive Company) vyrobily ve spolupráci v roce 1919 pro železnici Milwaukee Road pět mohutných elektrických lokomotiv řady EP-2, které tehdy svou mohutností a výkonem neměly ve světě obdoby (pokud tedy nepočítáme lokomotivy řad EP-1/EF-1 ze stejného hnízda). Z označení řady EP-2 vyčteme, že se jedná o elektrickou lokomotivu („E“) pro osobní vlaky („P“ jako passenger), dvojka je potom pořadové číslo řady (po EP-1).
Autor: z dobového prospektu firmy Milwaukee Road
Lokomotiva EP-2 byla třídílná s bohatým pojezdem. Dvanáct hnacích náprav (dvojkolí) bylo rozděleno do čtyř podvozků, z toho vnitřní otočné podvozky měly po čtyřech hnacích nápravách a vnější podvozky měly po dvou hnacích nápravách doplněných směrem k čelům lokomotivy vždy ještě nápravou běžnou. Celkem tedy lokomotiva EP-2 disponovala tuctem hnacích náprav a dvěma běžnými nápravami.
Autor: public domain
Lokomotivy EP-2 jezdily pod trakční napájecí soustavou 3 kV stejnosměrných. Elektrovýzbroj lokomotivy byla dílem společnosti General Electric. Každou hnací nápravu poháněl vlastní elektromotor, lokomotiva tedy měla tucet trakčních elektromotorů. Jednalo se o dvoupólové stejnosměrné motory, které měly kotvu (rotor) přímo svázanou s příslušnou nápravou. Pohon se tedy obešel bez mechanických převodů, což mělo také kladný vliv na nízkou hlučnost.
Autor: Library of Congress, public domain
Celkový hodinový výkon trakčních motorů lokomotivy EP-2 byl 4 440 koní a trvalý výkon 3 200 koní. Celková hmotnost víc než 23 metrů dlouhé lokomotivy činila 240 tun a adhezní hmotnost 207 tun. Maximální rychlost lokomotivy se udává 70 mil za hodinu (113 km/h).
Autor: Library of Congress, public domain
V dobách své největší slávy tahaly lokomotivy EP-2 na Milwaukee Road transkontinentální osobní vlaky. V žádném případě však ne po celé délce 2000mílové tratě z Chicaga až na západní pobřeží do Tacomy v oblasti Puget Sound, protože tato trať nebyla elektrifikována zdaleka celá. Zkrátka ji rozděloval velký neelektrifikovaný kus. Další etapy elektrifikace nebyly realizovány kvůli finanční náročnosti, když u těch dokončených nakonec reálný rozpočet několikanásobně překročil projektem plánované náklady.
Autor: z dobové brožury firmy Milwaukee Road
Milwaukee Road očíslovala pětici lokomotiv EP-2 rozlišovacími kódy 10250 až 10254, v roce 1939 byly přeznačeny a dostaly jednodušší kódy E1 až E5. Zároveň zde můžeme upřesnit, že v popiskách se vyskytující název společnosti Milwaukee Road je nepřesný, byť běžně používaný. Název společnosti procházel během času vývojem souvisejícím s rozšiřováním společnosti i s „jejími bankroty“. Na skříni uvedená zkratka C. M. & ST. P., s kterýmžto nápisem byly stroje v roce 1919 dodány, znamená Chicago, Milwaukee and St. Paul.
Autor: Library of Congress, public domain
Protože byla lokomotiva řady EP-2 výkonově dimenzována tak, aby zvládla utáhnout na dané železnici i v největších horských stoupáních jakýkoliv tam tehdy používaný osobní vlak, neměla implementováno zařízení na násobné řízení spřažených lokomotiv z lokomotivy jedné. Později však bylo násobné řízení doplněno, stalo se tak tedy až při rekonstrukci v roce 1953.
Autor: dobový prospekt firmy Milwaukee Road
Nekvalitní, ale zajímavá fotografie ze „souboje“ elektrické lokomotivy řady EP-2 na jedné straně a dvojice parních lokomotiv na straně druhé. Akce se konala na demonstraci síly lokomotivy EP-2, která v „souboji“ samozřejmě zvítězila.
Autor: public domain
Abychom si učinili představu, co trakční výkon (trvalý) 3 200 koní v roce 1919 u lokomotivy EP-2 znamenal, tak si můžeme prozradit, že například první československá elektrická lokomotiva, která ji svým výkonem trumfla, přišla až v roce 1958.
Autor: dobový prospekt firmy Milwaukee Road
Při tažení železnice napříč kontinentem je logické, že trať prochází i krásnými přírodními scenériemi. Zde vidíme opět vlak tažený elektrickou dvoupólovou lokomotivou řady EP-2. Právě při vyzdvihování těchto lokomotiv se téměř nikdy nezapomnělo uvést je jako dvoupólové, na čemž si provozovatel kvůli výhodám takového řešení zakládal. Zkrátka rychle a potichu ta lokomotiva jela. A při tomto výřezu z jednoho reklamního prospektu si opět musíme uvědomit, že zdaleka ne celá trať z Chicaga až do Tacomy byla elektrifikována.
Autor: z dobového prospektu firmy Milwaukee Road
V roce 1919 byly lokomotivy EP-2 dodány výrobcem v černé barvě, později se na nich naštěstí objevily barvy veselejší. Jedna z lokomotiv EP-2 (konkrétně druhý kus s rozlišujícím kódem E-2) se dochovala do současnosti a své místo má od roku 1962 v Národním muzeu dopravy v Kirkwoodu ve státě Missouri (ač to z názvu nevyplývá, muzeum není státní, ale soukromé).
Autor: Jim Maurer, CC BY-NC-ND 2.0
V roce 1953 se všech pět lokomotiv EP-2 podrobilo rozsáhlejší modernizaci. Už si to zasloužily, po čtyřiatřiceti letech služby byly dost opotřebované, přičemž nejvíc se toho natahaly za válečných let 1941, respektive 1942 až 1945. Ale rekonstrukce se příliš nezdařila, práce byly totiž svěřeny železničním dílnám provozovatele ve městě Milwaukee, které neměly moc zkušeností s elektrickými lokomotivami. V lokomotivě měl být potom nalezen i svazek volných kabelů s cedulkou: „Nevíme, kam to zapojit“.
Autor: public domain
Lokomotivy EP-2 byly postupně vyřazeny ze služby v letech 1958 až 1960. Stalo se tak vlastně brzy po velké modernizaci, přičemž někdy je brzké ukončení provozu částečně dáváno právě do souvislosti s touto nepříliš povedenou modernizací. A přestože lokomotiv EP-2 bylo vyrobeno pouhých pět kusů, nemůžeme nad jejich významem a historickou úlohou jen tak mávnout rukou. Též jejich technické řešení, především pohon s dvoupólovými motory implementovanými přímo na nápravy, bývá dáváno na odiv.
Autor: public domain