To z pravidel nevyčtete. Vysoká řidičská upozorní na časté chyby ve městech

Nejprve vjíždíme do bludiště obřího sídliště na Černém Mostě. Zásadním problémem zde je samo parkování. Míst je málo, a tak skoro nikdo nestojí tak, aby zůstalo dost místa pro průjezd dalších aut.

„V jednosměrné ulici to ještě jakžtakž vychází, jízdní pruh o šířce tří metrů většinou zachován je, ale průšvih jsou obousměrné komunikace. Tam to musí být šest metrů, což se nedodržuje,“ říká Roman Budský. „Vždycky říkám, že je to pro orientaci zhruba šířka dvou náklaďáků, to si většina lidí dokáže představit.“ A už to vidíme na vlastní oči – ulice s provozem v obou směrech, ovšem při kraji šňůra aut, takže zbývají s bídou „jednosměrné“ tři metry.

„Lidé ani netuší, že porušují zákon a můžou dostat pokutu nebo jim auto mohou odtáhnout. Kontrolují si, jestli je na místě značka Zákaz stání nebo zastavení, když není, myslí si, že tam stát můžou. Což je široce rozšířený omyl. Značka se dává pro zdůraznění, nebo tam, kde není žádoucí, aby auta stála, ale vozovka je přitom dostatečně široká. Všude ovšem platí obecné znění zákona,“ upozorňuje Budský s tím, že kdyby strážníci byli aktivnější, mohli by rozdávat tisíce pokut.

Betonová džungle velkoměsta

V řadě aut vidíme podobně běžný přestupek, za nějž by se mohlo pokutovat. „Stojí tu auta v protisměru,“ upozorňuje Budský, podle nějž lidé zapomínají, že se musí stát vpravo ve směru jízdy.

V navazující široké ulici už značku Zákaz stání vidíme, protože tady by bez problémů oněch šest metrů zbývalo. „Ale zastavit tady můžu?“ ujišťuji se, „Kolik času na to vlastně mám? Patnáct minut?“ „Zastavit můžete, ale o čase zákon vůbec nemluví,“ překvapuje mě expert.

Zastavení je určeno k neprodlenému vyložení nebo naložení nákladu. „Nelze tam samozřejmě zaparkovat auto a jít na kafe, ale pokud máte stěhovák naložený nábytkem, vykládáte ho a odnášíte, můžete tam stát hodinku, dvě, tři – a nikdo vám nemůže nic říct; stále neprodleně nakládáte či vykládáte.“ Vida, to se může hodit!

Zpráva o přednosti zprava

Další, v poslední době hodně rozšířená věc jsou nerozlišené křižovatky, u kterých značky neříkají, která silnice je hlavní a která vedlejší. Automaticky tam platí přednost zprava.

„Jenže lidé na to nejsou moc mentálně nastavení, podvědomě čekáme, že cesta, která vede rovně a je široká, je hlavní – často to tak není,“ připomíná expert.

I já odbočuji na takové křižovatce vlevo, dávám tudíž přednost přijíždějícím zprava. Jenže tam moc dobře nevidím přes fiátka, zaparkovaného na žluté čáře, tedy na zákazu zastavení (ani bez ní se podle zákona nesmí stát v křižovatce). Musím si tedy najet víc do křižovatky; klasika – jede tam auto, chce odbočit tam, odkud já přijíždím. Takže mu uhýbám, on si musí víc nadjet, vzniká chaos. „Proto je nutné přijíždět ke křižovatkám pomalu, kdybyste se tam vřítil, můžete snadno bourat,“ říká Budský.

Je tu další křižovatka, tentokrát s přikázaným směrem jízdy; budu tedy odbočovat doleva, jinam to nejde. Dám blinkr, podívám se doprava. „Ale pozor – tou jednosměrkou, do níž vjíždíte, vede cyklopruh. Může se vám tam vřítit cyklista; má sice na cestě namalovaný trojúhelník, ale lépe je si to pohlídat, může být rozjetý. Pozor tedy na cyklisty v jednosměrce,“ varuje expert a o kousek dál chválí bílými pruhy namalované značení, upozorňující řidiče, že mají dát přednost zprava.

Couvá? Nemá přednost

Jedeme tentokrát po hlavní silnici a Romana Budského napadá zajímavá věc. „Teď máte samozřejmě přednost. Ale kdybyste třeba minul adresu, kterou jste hledal, a rozhodl se přes tuhle křižovatku couvat zpátky, už ta vaše přednost neplatí. Lidé vůbec netuší, že kdo couvá, musí dávat za všech okolností přednost všem ostatním,“ šokuje mě expert.

„A to je někde napsáno v zákoně?“ ptám se. „Vyplývá to z obecných pravidel – couvající vozidlo nesmí ohrozit nikoho. To je klíčové sousloví, tedy ani toho, kdo přijíždí po vedlejší. Je to potvrzeno i judikátem Nejvyššího soudu,“ vysvětluje Budský.

Většina lidí to netuší, takže přednost couvajícímu autu z vedlejší beztak dávají, což je samozřejmě bezpečnější. A ještě jedna drobnost k couvání – v jednosměrce se smí couvat pouze při parkování, nikdy ji nesmíte procouvat celou kvůli zkrácení cesty. Zakázáno je také couvání v tunelu a v blízkosti železničního přejezdu, tedy před ním i za ním.

Zmatky kolem křižovatky

Odbočuji doleva z hlavní na semaforech. „Často se stává, že se lidé na světlech otáčejí, ale na řízené křižovatce je to přísně zakázáno, což si spousta lidí vůbec neuvědomuje. Proto když takhle odbočuji na zelenou, raději si hlídám, jestli se mi tam někdo neotáčí. Případná nehoda by sice byla jeho vinou, ale rozbité auto bych měl i já,“ podotýká Budský.

Jiné to je, pokud jsou semafory vypnuté nebo blikají oranžovou – v tu chvíli to není řízená křižovatka a otáčet se smí. „Jen je třeba myslet na přednost v jízdě – kdo přijel po hlavní, je pořád na hlavní.

Takže pokud někdo najíždí z vedlejší, musí pořád sledovat toho otáčejícího se řidiče, který je třeba ještě za dělicím travnatým pásem a má levý blinkr – ten má stále přednost v jízdě,“ upozorňuje expert a přidává drobné varování i při další situaci. „Jestliže jsou dva odbočovací pruhy doleva a dva následují i za křižovatkou, je třeba důsledně dodržovat pravidlo, které praví, že ve kterém pruhu jsem před křižovatkou, v tom musím být i za ní. Často řidiči přejíždějí, je riziko, že někoho skřípnou.“

Kruhové objezdy

Přijíždíme do Dejvic na známý „Kulaťák“ čili Vítězné náměstí, kde nás čeká neoblíbený vícepruhový kruhový objezd. To, že při vjezdu nedávám blinkr, řešit nemusíme, každý ví i to, že znamení směrovkou dáváme až při vyjíždění z kruháče. Jenže do kterého z pruhů se mám zařadit? Nikdy nevím, jestli jet po vnějším, nebo po vnitřním…

„Pokud už přijíždíme po dvoupruhové silnici, z levého pruhu se řadíme do vnitřního pruhu (blíže středu), z pravého do vnějšího. Na okruhu pak můžete přejíždět mezi pruhy, vždy s blinkrem – a pokud možno včas, abyste měli před výjezdem prostor zařadit se do pravého pruhu. Jedině z něj se vyjíždí ven.“

A co když to kvůli hustému provozu nestihnu? Můžu zastavit a vyčkávat, až mě někdo pustí nebo až auta v pravém pruhu přejedou? „Zakázané to není, ale bezpečné taky ne. Je rozumnější dát si navíc jedno kolečko a v jeho průběhu se zařadit doprava.“

Ještě drobnost, která je podle pravidel jasná, ale… Na nejmenších kruháčích se stává, že by teoreticky mohla vjet dvě auta ve stejnou chvíli – kdo má právo jet první? „Když jsem si jistý, že tam budu první, tak můžu jet, jinak zastavím. Kdyby došlo na lámání chleba, narazil byste do auta, které jelo po kruháku a mělo přednost. Zákon to stanoví jasně, je jenom na mně, jak dobrý mám odhad. On měl přednost na svém vjezdu, ale srazili jste se až na tom vašem,“ uzavírá Roman Budský.

Jak kdo vjede…

Řešení situace na obrázku vysvětluje Roman Budský takto: „Řada lidí si myslí, že když z vedlejší odbočí doleva na hlavní, že už mají přednost, kterou jim musí dát i další napojující se auto. Fatální omyl. Klíčové totiž je, po jaké komunikaci do křižovatky vjíždím, ne po které z ní vyjíždím. Pocit, že už jsem na hlavní, je mylný; pokud jsem přijel po vedlejší, jsem pořád povinen dát dalším autům přednost zprava. Vidím dnes a denně, že se v tom chybuje,“ vysvětluje expert.

Na námitku, jak mám coby řidič modrého auta tušit, že zelené nepřijelo po hlavní, když je křižovatka větší a já si hlídám jen svoji přednost, expert vysvětluje: Jasně, pokud si jako modrý nebudu jistý, odkud zelený přijel, raději mu tu přednost dám. Je to bezpečnější.“ „Horší bude, pokud si oba budou jistí svou předností. Třeba, když řidič modrého křižovatku i pravidla zná a ten ze zeleného ne.“