Máte za sebou dva roky téměř bez koncertování. Dá se říct, že už se hudební dění vrací do původních kolejí před covidem?
Není to tak, že by se poslední dva roky vůbec nekoncertovalo. Ale kulturní prostor dostával a dostává slušně na frak a nějaký čas se bude hojit. Nicméně poslední roky jsem se pohybovala spíš na klubové scéně a díky sólové soběstačnosti se mi dařilo s odřenýma ušima přežít. Teď je navíc období, kdy se koná ohromné množství nejen zahraničních koncertů přeložených právě z období lockdownu a covidových omezení, a já úplně chápu, že si lidé daleko víc vybírají.
Když to probírám s lidmi, kteří koncerty organizují, tipujeme, že dostat se do stavu před covidem potrvá ještě tak rok, možná dva. A kdo ví, co s tím ještě udělá válka na Ukrajině. Svým způsobem je to i zkouška, jak vážně to člověk s touhle profesí myslí. Mým hlavním živobytím je živé hraní, jezdím teď k lidem blíž, do menších klubů, s úplně novou doprovodnou kapelou chystám světlejší, písničkovější repertoár. Uzavírám postupně dosavadní poměrně temnou trilogii, kde zpracovávám rodinné příběhy z minulosti, a tak bych se teď ráda trochu víc otevřela k současnosti a více ke světlu a lidem. Mám potřebu zahrát si a sdílet s dobrými hudebníky v zádech a zatančit si na pódiu jako za starých časů, na to se fakt těším.
Hormony jsou naštěstí mocná síla. Ovšem když vyprchají, je to drsné probuzení.