Někteří z nich se už po prázdninách nevrátí, jejich práce tady končí. Jsou to těžká loučení, jsme jistého druhu spiklenci. Prožili jsme si těžké karanténní začátky o samotě v ještě nedovybavených bytech, dlouhou online výuku, velmi striktní korejská covidová pravidla, administrativní úkony ne vždy vstřícné cizincům, a to vše většinou bez znalosti korejštiny.
Samozřejmě i spoustu vtipných momentů, společných obědů, výšlapů, výletů a hlavně rad a vzájemné pomoci – ať už té fyzické nebo psychologické. Můj odjíždějící soused z Chorvatska skličující moment okomentoval s mrknutím kultovní větou filmu Casablanca: „Myslím, že tohle je začátek krásného přátelství“. Snad ano.
Nebe ztěžklo, obrazně i doslova. Období dešťů je za rohem a všichni shodují, že letos přijde pravděpodobně dříve než v polovině července. Tady „u nás“ v univerzitním kampusu se mraky válí skoro po zemi a zahalují špičky kopců, občas zabouří. Nevypadá to, že by došlo na „prázdné období dešťů“, což je speciální korejský výraz pro monzunový čas, který proběhne bez obvyklých lijáků. I to se prý stává.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince v programu Česká studia na FF UK v Praze a na Beijing International Studies University, odkud psala pro Lidovky.cz příspěvky pod názvem Čínský šok. Krátkodobě působila i na jiných univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., spoluzakládala program Czech Studies_online, kde působila jako akademická koordinátorka. Od září pracuje na Hankuk University of Foreign Studies v Soulu. Baví ji cestování, design a architektura.  |
Sluníčko už vykukuje sporadicky, a tak si gratuluju, že jsem stihla návštěvu ostrova Jeju (Čedžu) před nástupem šedé oblohy od obzoru k obzoru. Ze Soulu se na ostrov, který má status speciální autonomní provincie, dostanete za necelou hodinu letu a je to řádná proměna – z betonové nekonečné (a ne vždy úhledné) aglomerace hlavního města do přírodního subtropického ráje. Letecké spoje tam frčí jeden za druhým, prý se jedná o nejvytíženější vnitrostátní linku na světě.
Ostrovní kultura a charakter lidí jsou odlišné od pevninské Koreje. Na rozdíl od ní se se mnou dávali lidi běžně bez zábran do hovoru, jen pro samotné potěšení z komunikace – od potetovaného surfaře na pláži po veselý manželský pár při výstupu na Ilchulbong Peak – vulkanický kráter, z kterého je krásný výhled na východ ostrova a další přilehlé ostrůvky. Většina lidí na něj stoupá s lahvičkou čerstvé mandarinkové šťávy v ruce.
Zdejší mandarinky jsou vyhlášené svou šťavnatostí a speciální chutí, prodávají se na každém kroku a jsou jedním ze symbolů ostrova, který je přetaven do suvenýrového artiklu převážně ve formě oranžových pokrývek hlavy. Jindy jednoduše a nebarevně oblečené Korejky si tu v masové psychóze nasazují na hlavu neuvěřitelné kreace hodné dostihů v Ascotu. Dalším symbolem ostrova jsou všudypřítomné malé sochy – mužíčci ze sopečné horniny. Z té je tady ostatně spousta věcí – ohrady mezi pozemky z jiného materiálu neuvidíte.
Cílem mého výletu byly pláže a koupání, po kterém se mi v Koreji hodně stýská. Veřejná koupaliště a bazény tu moc nejsou a ačkoliv je Korea omývána třemi moři, dobře přístupné pláže nejsou pro mě zrovna za rohem. Ostatně Korejci nejsou žádnými náruživými plavci, i na Jeju jsem byla ve vodě jen já, děti a surfaři. Výjimkou jsou ostrovní odvážné ženy potápěčky – haenyeo, které jsou na seznamu chráněného kulturního dědictví UNESCO.
Tyhle postarší dámy, které se živí lovem mořských plodů i v dvacetimetrové hloubce, můžete vidět na černé pláži v podnoží Ilchulbongu. Potápějí se bez jakékoliv techniky, jen se svými noži a v plátěných plavkách. Jsou už spíše jen turistickou atrakcí, ale svým řemeslem se řada z nich stále živí. Otázkou zůstává, zda mají následovnice, jejich věkový průměr se podle mě pohybuje okolo sedmdesátky.
I když jsem byla varovaná, že bez vlastního auta pro mě bude doprava na ostrově ztížená, pochvalovala jsem si nakonec promyšlenost autobusové dopravy po ostrově. Po celé Koreji (a tedy i na ostrově) se v hromadné dopravě platí stejně – přiložením platební korejské karty či jednotné dopravní karty k bezkontaktnímu terminálu. Malým lokálním autobusem jsem se dostala i do bohem zapomenutého (zato výjimečností obdařeného) kouta – k lávovému podzemnímu tunelu, který je, jak jinak, na seznamu přírodního dědictví UNESCO. Je dlouhý přes 7 kilometrů, pochodovat se jím může asi kilometr a na konci čeká vizuální odměna – nejvyšší lávový sloup na světě.
Mandarinkové zastávky autobusů.
I v ráji pršelo, ale jen jeden den. Strávila jsem ho vycházkou k dvěma vodopádům, které jsou na jihu ostrova. Přestože lilo, po dřevěných chodníčcích se vyvinul dlouhý had korejských turistů v mandarinkově oranžových pláštěnkách, které mávnutím proutku nahradily ve stáncích oranžovou „sluneční řadu“. Jeden z vodopádů padá z útesu rovnou do moře. Voda přede mnou, za mnou, nade mnou i pode mnou. Za hodinu jsem pochopila, že nemá smysl se před vodou chránit, sedla jsem si na nejlepší tuňákový sendvič svého života a čekala jsem, až do(polo)uschnu. Naštěstí bylo pořád teplo.
Stihla jsem zajít i do ikonického podniku The Cliff nad jednou z nejhezčích pláží ostrova, místní hamburger s krevetami a koktejl „Jeju sea“ byly náramné. Co se týká jídla, ostrov je vyhlášený masem z černých vepřů a samozřejmě mořskými plody skoro vždycky v chutné a často hodně pálivé podobě (tedy pro toho, kdo pobývá v Koreji méně než měsíc, pak jazyk zdřevění a uvykne).
„Domů“ do Soulu se mi po pěti dnech na ostrově vůbec nechtělo. Slíbila jsem si proto podzimní návrat s výstupem na nejvyšší vrchol Jižní Koreje – sopku Halla (san), plavbou na ostrůvek Udo a vyhledáním „skleněné“ kavárny, kde by měly být objekty od Bořka Šípka (aneb domov si vás najde i na nečekaných místech).
Plováky a sítě potapěček z Jeju.
