Bereme všechno. Ruští vojáci se nechávají uplácet sladkostmi i teniskami

Úplatky se na okupovaných územích staly běžnou součástí života Ukrajinců. Ať už se chtějí v pořádku dostat z filtračního tábora, odjíždějí na území ovládané armádou jejich vlasti nebo se přes Rusko pokoušejí vycestovat do některé z baltských zemí, podstrčit Rusům „všimné“ rozhodně pomůže.

Obyvatelka Melitopolu Naďa například musela na cestě za svobodou projít hned čtyřiadvaceti ruskými checkpointy. „Rusové pokaždé pečlivě prozkoumali naše věci. Na čtyřech postech prohlédli i naše telefony. Jednou se mě zeptali, jestli s sebou nemám kávu nebo něco sladkého. Ostatních pasažérů se zase vyptávali na alkohol a cigarety,“ líčí.

Jednomu muži za volantem podle ní vojáci zabavili mobil a tenisky. Chtivost okupantů nasazených v okolí Melitopolu koncem května potvrdila i správa Záporožské oblasti. Ta na Telegramu uvedla, že ruská armáda od lidí odjíždějících do bezpečí žádá do tří do pěti tisíc hřiven (až čtyři tisíce korun).

395 fotografií

„Rusové se snaží vydělávat na tlaku, který na zdejší občany vyvíjejí,“ citovala Ukrajinska pravda regionální politiky, podle nichž „ti, kteří tyto peníze nemají, jsou odsouzení k tomu, aby uprostřed nezaměstnanosti, nedostatku a hrůzy dál byli rukojmími teroristů“.

Dodala tehdy, že z okupovaného Energodaru v téže oblasti není možné uniknout od chvíle, kdy Rusové přestali pouštět projíždějící auta včetně těch vezoucích humanitární pomoc přes kontrolní stanoviště. Jedinou možností je zaplatit, a to až 40 tisíc hřiven (zhruba 32 tisíc korun)

Novinář z Chersonu Kosťantyn Ryženko pak jmenuje i další komodity, jež Rusové ocení. Od Ukrajinců si vojáci, kteří se na Ukrajině ocitli bez dostatečných zásob jídla i vybavení, vezmou „od laptopu po kabel k nabíječce na mobil“. Podotýká, že i dobrovolníci rozvážející humanitární pomoc se brzy naučili, že s sebou musejí vzít dostatečné množství dárků pro vojáky.

Putin nás do války uvrhl jako psy. Ruská armáda je k ničemu, říkají zajatci

Tu karton cigaret, tu několik láhví vodky. Pokud by neměli ani čaj nebo cukr, na checkpointu by mohli strávit třeba půl dne. Úplatky platí také jako ochrana před tím, že vás Rusové v řetězci stanovišť v některém místě vrátí zpět na začátek. „Někdo dal sto dolarů, někdo pět set,“ říká pro Rádio Svobodná Evropa Vasyl, jenž se z Chersonu přes Krym a Rusko nakonec dostal do Gruzie.

Rusové uplácejí Ukrajince Ruští vojáci úplatky nejen žádají, ale i sami dávají, uvedla před časem ukrajinská pohraniční stráž na svém Twitteru. Od začátku března do poloviny dubna se v 76 případech pokusili uplatit ukrajinské pohraničníky s prosbou, aby je pustili zpět do Ruska a oni tak nemuseli nasazovat život ve válce, o kterou nestáli. Podle pohraniční stráže Rusové nabídli celkem 46 650 dolarů, 7 750 eur, 74 tisíc hřiven, 4 520 polských zlotých a 3 000 českých korun.

Ani Tamara z Mariupolu nikdy nezapomene na chvíli, kdy se jí jeden z ozbrojených mužů ptal, jestli ji a její devatenáctiletou dceru může někdy s kolegy „navštívit“. Na znásilnění naštěstí nedošlo, v polovině dubna se přesto obě ženy rozhodly, že musejí uprchnout na území ovládané ukrajinskou armádou.

V nesnesitelných podmínkách bez elektřiny, spojení s okolním světem a s vodou ve studni, která byla čtyřicet minut cesty daleko, obě týdny snášely výhrůžky proruských a často opilých separatistů. Ti podle ní běžně zastavovali lidi na ulici a žádali alkohol výměnou za jídlo, které přitom kradli v opuštěných ukrajinských obchodech.

Tamara potřebovala utéct dřív, než internet začne znovu fungovat a Rusové zjistí, že dřív pracovala pro vládu. Ve filtračním táboře, kterých jsou na celém okupovaném území nejméně desítky a Rusové tam hledají spolupracovníky údajných nacistů z ukrajinské vlády, se podle ní úplatky hodily především k tomu, aby se zdlouhavý proces urychlil.

„Lidé tam dva i tři týdny žili na poli, než se vůbec dostali k výslechu,“ říká s tím, že ti, kteří do táborů přicházeli pěšky, čekali i měsíc. „Bylo nás deset a zaplatili jsme pět tisíc hřiven. Člověk, se kterým jsme se dohodli, vzal naše peníze i pasy a nechal nás čekat,“ vypráví žena.

Později ji správci tábora vyfotili a zeptali se jí, jak se má. „Po životě ve sklepě se dá říct, že je to lepší,“ odpověděla prý konsternovaným strážím, které pak ještě zajímalo, jestli má Ukrajinka strach.

Ve filtračním táboře je záchod venku. Spí se na zemi nebo na lavici

„Ne, nebojím se. Když jsem byla v tom sklepě, padala na mě zem. S životem jsem se rozloučila hned několikrát,“ dodala tehdy Ukrajinka. Ve chvíli, kdy uviděla, že místo sofistikovaných vyhledávačů její jméno zadávají do obyčejné databáze, ulevilo se jí. S certifikátem o úspěšné filtraci mohla pryč. Později se dozvěděla, že její kamarád za totéž zaplatil třikrát tolik.

A ví podle svých slov i o muži, který jel autem do Manhuše nedaleko Mariupolu. V tamním táboře se Rusové vskutku nenadřeli. Zatímco ve frontě na filtraci čekalo zhruba 6,5 tisíce zoufalých Ukrajinců, okupanti pustili dál jen sedm lidí denně. „Zaplatil 2,5 tisíce hřiven a filtrací prošel za deset dní,“ dodává Tamara.