RECENZE: Křehké příběhy zpívající herečky ze seriálu Černobyl

Ač se otec herečky a zpěvačky Jessie Buckley jmenoval Tim Buckley, se slavným folkrockovým písničkářem shodného jména nemá nic společného, jde o obyčejnou shodu jmen. Navíc „ten“ Tim Buckley byl Američan, kdežto Jessiina rodina má kořeny a domovinu v Irsku.

Nicméně, hudebně se Jessie pohybuje v podobném ranku, na albu For All Our Days That Tear The Heart se představuje jako folková zpěvačka a skladby, které připravila společně s producentem Bernardem Butlerem, jsou křehké, intimní a emotivní.

4 fotografie

Zaznělo, že Jessie Buckley se kromě zpěvu věnuje i herectví. Viděli jsme ji například v seriálech Taboo, Vojna a mír, Černobyl a nově se představí ve filmovém hororu Men režiséra a spisovatele Alexe Garlanda, autora románu Pláž.

Její spolupracovník Bernard Butler je bývalý kytarista britské kapely Suede. Napsal hudbu k jejím prvním dvěma albům, bezejmennému debutu a následujícímu fenomenálními opusu Dog Man Star. Po odchodu se věnoval sólové dráze a také produkci. Spolupracoval například se zpěvačkami Neneh Cherry, Duffy nebo s kapelou Pet Shop Boys.

Při práci pro Jessie Buckley nechal vyniknout jejímu znělému, naléhavému hlasu a hudební doprovod, jakkoliv propracovaný, plný mnoha odstínů a barev, nechal v pozadí dokreslovat atmosféru. Je to jemná produkční práce, některých aranžérských fines si všimnete až při pečlivém opakovaném poslechu.

For All Our Days That Tear The Heart 75 % Jessie Buckley & Bernard Butler

Napoprvé vás zasáhne spíše zjitřená nálada písniček, v nichž jako by se na krátký okamžik zastavil čas. Nikam nespěchá ani samotná Jessie, rozvážně se pokládá do každé řádky textu i zákoutí melodie.

For All Our Days That Tear The Heart je z rodu alb, která při prvním poslechu vnímáte spíše jako příjemnou kulisu, ale něco vás nutká si ho pouštět zas a znovu. A pak užasle zjistíte, že se vám ty písničky začínají zadírat pod kůži a opravdu s vámi něco dělají.

Spojení těchto dvou výrazných individualit bylo velmi šťastné. S Jessiiným procítěným zpěvem zachází Bernard Butler jako s rodinným stříbrem. Přesně ví, kdy ubrat, kdy přidat, pečlivě odvažuje jednotlivé ingredience a plně se soustředí na každý detail. Jeho někdejší parťák se Suede, zpěvák Brett Anderson, ho v dobách, kdy to mezi nimi vřelo, nařkl, že si příliš libuje v pompézních smyčcových aranžích.

I zde občas symfonické těleso zahřmí ze všech sil, například v titulní skladbě, ale nikoliv bezúčelně a nevkusně. Jen tak, jak ta která píseň vyžaduje. Na albu nejde v prvním plánu o hitové melodie, spíše o příběhy. Je potřeba jít mu trochu naproti, pak se rozprostře ve vší své neokázalé a plaché kráse.