Plakáty a letáky na nedělní koncert Slavnosti synkop lákaly především na Dana Bártu, psaného všude mnohem větším typem písma. Je to celkem pochopitelné, zpěvák je jednou z nejznámějších osobností domácí hudební scény a nespecializovaní posluchači v jeho podání akceptují možná i hudbu, kterou by jinak obešli obloukem. Je ale třeba zároveň zdůraznit, že Bártův zájem o jazz a související hudbu je dlouhodobý a zcela autentický, takže se ani mezi „opravdovými jazzmany“ nejen z tria Roberta Balzara, jež jej doprovází, protentokrát ještě s hostujícím maďarským trumpetistou Kornélem Fekete-Kovácsem, ale i muzikanty z dalších kapel, rozhodně nemusí cítit jako nějaký přivandrovalec nebo chudý příbuzný.
Vystoupení Dana Bárty se zmíněnými hudebníky vycházelo z jejich právě v těchto dnech vydaného živého alba Jedním dechem. Stavělo nejen na převzatých skladbách, jak tomu u podobných projektů s hostujícími hudebníky bývá (zde třeba překrásná závěrečná Last Chance Lost Joni Mitchellové), ale také vlastní tvorbě všech členů základního obsazení. Bártův zpěv je v současné době v komorní jazzové poloze možná nejpřesvědčivější a v kontextu s Fekete-Kovácsovou trubkou vznikaly velmi zajímavé zvukové barvy, i ve chvílích, kdy trumpetista lehce poupravil zvuk svého nástroje elektronikou.
Globální spolupráce
Jenomže aktuálních českých jazzových hvězd se sešlo v Huse na provázku toho dne víc a ty největší obsadily hlavní sál divadla. To znamená, že zde zahrál šestičlenný „all stars“ band Vertigo, slavící letos dvacet let od založení, a potvrdil, že ve smyslu pevně obsazené kapely se svým zvukem, tedy nestavějící jen na hráčské brilanci jednotlivých členů nebo dokonce pouze frontmana, ale také na společné souhře, spolupráci na tvorbě a na vývoji souboru, na české scéně nemá srovnání.
A je třeba dodat, že jakkoli Vertigo hraje od podstaty velmi seriózní až „vážnou“ hudbu, jako jedné z mála kapel, jež jsme viděli v Brně za celé tři dny, mu také nechybí zjevný nadhled, jenž se s opravdovostí a sdělením pochopitelně nikterak nevylučuje.
A z hlavních hvězd Slavností synkop je třeba zmínit ještě Davida Dorůžku, v současnosti patrně nejrespektovanějšího českého jazzového kytaristu, který vystoupil v mezinárodním triu s polským klávesistou Piotrem Wyleżołem a americkým bubeníkem Jeffem Ballardem, skutečnou globální jazzovou hvězdou s domovským právem např. v triu Brada Mehldaua. Trojice pokřtila také nové album, Andromeda’s Mystery (vydal stejně jako Dana Bártu nový label Bivak Records, spadající do „impéria“ JazzFestBrno) z něhož také hrála vesměs autorské skladby.
Přestože nechyběla pro Dorůžku typická lyrika a introvertnost, zejména ve chvílích, kdy vzal do ruky pro jeho dosavadní tvorbu nepříliš typickou kytaru Fender Telecaster, začal hrát přímočařeji, skoro by se dalo říci rockověji – v některých skladbách byly slyšet jasné odkazy například na britský progresivní rock sedmdesátých let. Čili bude zajímavé sledovat, jak moc zlomový bude v kariéře našeho stále ještě relativně mladého dvaačtyřicetiletého muzikanta právě tento projekt.
Rockeři i indie songy
Na Slavnosti synkop navazoval dvoudenní maraton současného jazzu Central European Jazz Showcase, určený nikoli pro veřejnost, nýbrž pro pozvané delegáty z oboru, tedy hudební novináře, producenty, manažery, šéfy klubů či dramaturgy festivalů – a to skutečně z celé Evropy, v jednotlivostech i ze zámořských destinací. Představily se bezmála dvě desítky českých a slovenských kapel.
Mezi nejkvalitnějšími domácími zástupci je třeba zmínit jak „staré mazáky“ Muff či Limbo, tak také mladé trio Treetop, prakticky rockový Endemit nebo velmi bizarní, ale působivý Brünnwerk. Ze Slovenska zaujalo svou virtuozitou Pacora Trio a zajímavým indie písničkářstvím Bardo zpěvačky Sisy Fehérové.
