Revoluce s člověkem dokáže zatřást. A to, co se v uplynulých třech týdnech odehrálo v Českém Švýcarsku, za divoký zvrat ve vývoji událostí rozhodně považovat lze. Nejrozsáhlejší lesní požár, jaký ve střední Evropě kdo pamatuje, proměnil deset kilometrů čtverečních relativně vlídné krajiny v úplně nový svět. Na podobné scenerie se my Češi obvykle jezdíme tak maximálně dívat do méně usedlých, exotičtějších krajin. Teď nám ale černé tesáky ohořelých stromů trčí z ještě teplého popela i tady, u nás „doma“ (více viz str. 32–36).
Tak nespoutaná přírodní energie vyvolává samozřejmě silné emoce. Nejsme na ni připraveni, staletý zvyk velí obyvatelům kulturní krajiny považovat spálenou zemi téměř automaticky za tragédii. Něco se vymklo kontrole, někdo tedy chyboval. Někoho je zapotřebí pohnat k odpovědnosti, nic podobného se již nikdy nesmí opakovat. Zaražení jsou ostatně i ti, kteří, teoreticky, vždy toužili rozvázat zdejší přírodě ruce – alespoň v nevelkých parcích a rezervacích. Málokterý správce pro divočinu vyčleněných oblastí české přírody si skutečně uměl představit, že by se kýžená přirozenost mohla dostavit tak náhle, a nikoli teprve v horizontu desítek či spíše stovek let.
V Českém Švýcarsku se nicméně příroda chopila iniciativy s nebývalou rozhodností, a pokud jí to dovolíme, tak i trvale. Důležité přitom je, abychom jí to skutečně i nadále umožnili. Nikdo netvrdí, že lidé nemohli být na oheň…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
