Kliknutím zvětšíteHerectví přitahovalo Františka Filipovského, rodáka z Přelouče, už od dětství. Umělecké nadání podědil po tatínkovi, který byl flétnistou orchestru Prozatímního divadla. Sám hrál už jako kluk na různé hudební nástroje a v kostele zpíval na kůru.
S herectvím začínal v Kleinově venkovské divadelní společnosti. Když se později přesunul do Prahy, kde studoval dějiny umění a estetiku, současně vystupoval a režíroval na různých pražských scénách. Opakovaně byl členem Osvobozeného divadla. Po jeho zrušení v roce 1938 měl několik krátkodobých angažmá, od roku 1945 se pak stal na dlouhých sedmačtyřicet let jednou z opor činohry Národního divadla v Praze. Jednou z rolí, která mu skvěle padla, byl Harpagon v Molièrově Lakomci.
Filmová kamera si Františka Filipovského našla v roce 1930, kdy se jako komparzista objevil v Lamačově filmu C. a K. Polní maršálek. Poté se do povědomí diváků zapsal rolemi šprtů a podlejzáků v komediích Martina Friče. Jeho výtečníci – Krhounek ve filmu Škola, základ života (1938) a Mazánek v Cestě do hlubin študákovy duše (1939) – jsou toho jasným dokladem. Tyto dvě role vytvořil, když už mu bylo přes třicet.
Ani později mu nebylo dáno hrát továrníky, fabrikanty, ale spíš úředníčky, kteří se klaněli před šéfem. Všechny tyto postavy však dokázal vystihnout, často na opravdu jen malém prostoru, s geniálním citem pro ostrý detail a gesta.
Dědkové i čerti
K nezapomenutelným úlohám patří především jeho proradný astrolog ve Fričových komediích Pekařův císař a Císařův pekař (1951), tajný policajt Bretschneider v komedii Dobrý voják Švejk (1956) a v pokračování Poslušně hlásím (1957), detektiv Mrázek v Sequensových Hříšných lidech města pražského (1968), učitel chemie v komedii Marečku, podejte mi pero! (1976), dědeček ve filmu Co je doma, to se počítá, pánové… (1980) nebo další děda – harmonikář v Básnících režiséra Dušana Kleina (1982).
Několikrát si zahrál i v pohádkách – třeba v Hrátkách s čertem (1956) ztvárnil starého čerta, ve filmu Honza málem králem (1976) byl králem, V Princia Večernici (1979) vytvořil šaška Kacafírka. Jeho posledním příspěvkem nejen dětskému televiznímu publiku byl čert Blekota z Arabely.
Lepší než originál
Mistrovství prokazoval Filipovský především jako dabér. Louise de Funèse namluvil způsobem, který by mu mohl závidět i sám francouzský herec. Povedená byla scénka ze Silvestra 1977, kdy spolu pánové vedou fiktivní rozhovor v češtině skrz televizní obrazovku.
„Já jsem byl slavný, když vy jste ještě chodil do mateřské školky,“ říká Funès. „Jako mladík jenom vypadám, víte, kolik mě je? Sedmdesát! A moc neříkejte, vy byste beze mě v tomto státě ani hubu neotevřel,“ napálí mu to v legraci Filipovský.
Zajímavé je, že se herci co do zjevu i povahy podobali. „Kontakt ale mezi sebou neměli. Vznikla o tom spousta historek, ale žádná nebyla pravdivá. Fakt je, že se táta sžil s Louisem de Funè- sem natolik, že měl pocit, že spolu bydleli,“ řekla v dokumentu z roku 2005 hercova dcera Pavlína Filipovská.
Stejně geniálně namluvil i babu Jagu z Mrazíka a nebo pro rozhlas Poláčkův román Bylo nás pět. Na jeho počest se od roku 1995 uděluje Cena Františka Filipovského za herecký výkon v dabingu. Bohužel hlas byl nakonec tím, co tohoto elegána a činorodého člověka zradilo. Připravila ho o něj prodělaná mrtvice. Dokázal se prý ale bavit i beze slov.
Zemřel 26. října 1993 ve věku 86 let.
2
20
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
