Lucko, Karle, jak se vám daří jako novomanželům? Jaké to je?

Lucie: Tuhle otázku jsem zrovna včera dostala na mé pracovní konferenci asi čtyřicetkrát. Odpověď je pořád stejná. Je to stále stejné. Když jsem se den po svatbě probudila, cítila jsem se jako Kumbárová, ale vlastně už jsem byla Zimová. Takže se nic nezměnilo. 

Karel: Jo, to je asi jediné. Mě taky baví a je pro mě vzrušující nebo rajcovní, že už mám doma Zimovou. Že nemám Kubmárovou. A pak tohle (Karel ukazuje na snubní prsten.). Ale jinak je asi všechno stejný. Třikrát denně chodím na záchod a pořád nejím vnitřnosti. Nic se nezměnilo.

To ale nesouvisí s manželstvím, nebo? Že by teď Lucka řekla: Tak a od teď budeš jíst jatýrka?

Karel: Mohlo by to souviset, ale nesouvisí (směje se).     

Lucko, oba jste zmínili vaše příjmení. Byla jste od začátku rozhodnutá přijmout Karlovo a stát se Zimovou, nebo jste si říkala, že byste si přece jenom nechala Kumbárovou?

Lucie: Přemýšlela jsem. Chtěla jsem být Kumbár Zimová.

Taky jsem přemýšlela nad tím, že bych byla Lucie Zima. Kdybych ale byla Kumbár Zimová nebo Kumbárová Zimová, řekla jsem si, že než bych se podepsala, trvalo by to strašně dlouho. A Lucie Zima zase Karel úplně ze začátku nechtěl. Říkal, že mu to přijde divné a že bych měla být Zimová. Tak když jsem se konečně se Zimovou smířila, přišel s tím, že jestli chci, můžu být Zima. Tak to už jsem to neměnila. Takže jsem Zimová. Je ale fakt, že do svatby jsem netušila, jaký vztah mám se svým příjmením, jak těžké je se s ním rozloučit. Prostě Kumbárová je Kumbárová.

Karle, jak dlouho vám trvalo adaptovat se na myšlenku, že by Lucka byla Zima bez -ová?

Karel: No, hele, nevím, jak dlouho to trvalo, ale bolelo to. Zpotil jsem se (směje se). Prostě jsem si to opravdu neuměl představit. Jsem v tomhle ohledu asi staromilec. Respekt, když se někdo jmenuje, nevím, Stolička, Smetana, Váza, ale prostě mi to nejde. Jsem Čech. Když je to cizinec, tak budiž. Proto jsem si to neuměl představit. Pak jsem si ale řekl, že na začátku si nikdo neuměl nic představit. Na začátku si ti, co jezdili na koních, neuměli představit, že budou řídit nějaké auto s volantem. Všechno trvalo. Tak jsem si řekl, že bych asi neměl být tak zpátečnický, a přestože to nechápu, mohl bych svolit. Že na tom vlastně nic není. To jméno vztah a lásku nedělá.   

Svatbu s vámi už diskutovalo spoustu lidí, ostatně i já. Zajímá mě ale svatební cesta po ní. Protože nedlouho po obřadu jste vyrazili do Itálie. Na jak dlouho a jak jste si to užili?

Karel: Byli jsme týden v Toskánsku. V Itálii jsem byl poněkolikáté, ale v Toskánsku poprvé. Znal jsem Toskánsko jen z vyprávění, filmů nebo dokumentů. A bylo to fantastické a nádherné. Chytli jsme sice nejvyšší teploty v Evropě za posledních asi tři a půl tisíce let (směje se). Mně to ale za tak moc nevadí a přežila to i Růžena (pes páru – pozn. redakce). Viděli jsme památky. Nebyla to vůbec taková ta lehárová dovolená. Prakticky každý druhý den jsme podnikali výlety po městech, které výborně naplánoval tchán, Lucky tatínek. Měli jsme fakt plný program v těch padesáti osmi stupních na sluníčku. Bylo to famózní. Jídlo, víno, lanýže.

Lucie: Ano, bylo to skvělé, ale nebyla to ani moc svatební cesta. To je důležité říct, protože jsme tam byli s mým tátou a bráchou. Moje rodina má totiž v Toskánsku byt, tak jsme jeli tam. Takže to nebyla svatební cesta. Ale užili jsme si to. Navštívili jsme devět měst, nachodili deset kilometrů denně. Ale opravdu tam bylo čtyřicet stupňů ve stínu. Ještě ani ten byt není klimatizovaný. Takže jediná možnost, jak se zchladit, byla v autě.

Lucko, vaše rodina v tamním bytě žije, nebo je to takzvaně víkendová a prázdninová chata?

Lucie: Moje babička, maminka mého tatínka, miluje Toskánsko, takže tam před pár lety koupila byt. Je to opravdu pro rodinu a známé, když tam někdo jedeme, abychom měli kde být. Nežije tam ale nikdo trvale, tedy celý rok.

A když tohle – byť byla záhy po svatbě – nebyla ještě svatební cesta, máte už nějakou naplánovanou? Tu oficiální svatební cestu?

Karel: Úplně naplánovanou ne, ale máme na ni vyhrazený čas. Což je, myslím si, skoro důležitější. Pak už se dá jet kamkoli. Rádi bychom, respektive přemýšleli jsme, že bychom se podívali do New Yorku. Já už tam byl, Lucka ne. A nebo někam prostě jinam. Uvidíme, jaká bude situace. Já jsem optimista, takže já si třeba myslím, že nebude ani covid ani válka. Nic takového. Lucka je trošku pragmatik, takže říká: Kdo ví, co bude. Máme to na přelomu října a listopadu, tak uvidíme. Kdyby něco z toho vyšlo, tak je mi vlastně jedno, kam bychom jeli.

Lucko, máte nějakou představu o úžasné vysněné svatební cestě?

Lucie: Nemám žádnou vysněnou svatební cestu. Mně ten pojem svatební cesty vlastně nic moc neříká. Prostě jedeme někam na dovolenou. Svatbu jsem vždycky chtěla, ale o svatební cestě jsem nikdy nepřemýšlela, že by byla důležitá nebo že by byla potřeba po svatbě. Myslím si, že manželství a vztah to nezmění. Takže ne, nemám. New York mě láká, není to ale vůbec spojené s vysněnou svatební cestou. 

Karle, mám jeden trochu intimní dotaz. Dá se srovnat pocit po první a po druhé svatbě? Je to jiné, stejné?

Karel: Já jsem se poprvé ženil před osmadvaceti lety. Takže to je takové jako: Viděl jsem ten film? Neviděl? Ne, to samozřejmě přeháním. Je to ale tak dávno a navíc ta svatba byla úplně jiná. Všechno ale můžeš srovnávat.

Myslela jsem to spíš tak, jestli se vám o tom chce mluvit.

Karel: S tím nemám opravdu problém.

Lucie: Na svatbě vznikl docela vtipný okamžik, kdy Kája všem děkoval a poděkoval i Madle, své první ženě, že přišla. Já jsem pak po svatbě říkala Madle, že tak za tři čtyři roky se potkáme na další svatbě, Karel se bude ženit potřetí a bude děkovat své první i druhé ženě. Tak nás to pobavilo.

Čili vy to berete takhle s nadhledem a s Magdou vycházíte dobře?

Lucie: Jo, my máme super vztah. Já mám Magdu ráda. I jejího partnera a všechny.

Karel: A jinak jak ses ptala, rozdíl je to velký. Když pominu, že si bereš někoho jiného. Takový detail. A požíváš úplně jiný vztah a žiješ úplně jiný život. Tak tehdy to byla velmi malá svatba, na rozdíl od téhle. Tehdy nás bylo asi osm, nebo deset, bylo to kousek za Prahou. Celá ta svatba, včetně oběda a všeho, jestli stála třeba tisíc sto třicet dva korun. Tohle byla velká svatba na zámku pro sto lidí. Proto jsem se na to těšil, že si užiju takovou tu svatbu se vším všudy. Prostě tu pořádnou velkou svatbu. Kapely, muziky, všechno, žrádla plno, pití…

Lucie: Toho jídla jsme si my dva ale moc neužili.

Karel: Ano. My jsme ho zaplatili a nic.

Lucie: To jsme si říkali s Kájou, že je nám to hrozně líto a že se těšíme, až nás někdo pozve na svatbu, že si užijeme to jídlo, užijeme si jejich program. Protože u nás to bylo všechno tak krásný, ale my jsme neměli moc prostor si jít sednout do chill out zóny, dát si ten catering, který jsme si speciálně vybrali.   

Karel: A jaká jídla! A já zjistil až třeba v deset večer, že jdu poprvé ochutnat nějaký řízek. Mezitím jsou novomanželé pořád v permanenci. Tanec, podvazek, focení…Pořád po tobě někdo něco chce. Takže jsme zažili všechno a nic a mluvili se všemi a s nikým. Shodli jsme se na tom, že bychom si to dali strašně rádi ještě jednou a v klidu. Což už nejde.

Troufnu si naťuknout ještě jedno, řekla bych, poměrně intimní téma…

Karel: Ne! A je to tady.

Tušíte, na co se budu ptát?

Karel: Netuším. Do toho...

Teď když už jste manželé, jak jste na tom s plány stát se rodiči? Už se aktivně snažíte?

Karel: To není ani tak intimní otázka, pokud nebudeme probírat, jak to chceme provést (směje se). Ano, my bychom rádi měli miminko. Zatím se to nedaří úplně přirozenou cestou, takže se pokoušíme využít všech dostupných možných vědeckých prostředků, které jsou, a doufáme, že to vyjde. S tím, že jsme otevřeni tomu, kdyby to nevyšlo, že bychom dítě adoptovali.

Lucie: Docházíme na jednu kliniku. Tam jsme spokojení. Podstoupili jsme už první pokus a ten nevyšel. Tak uvidíme, jestli vyjdou další. Možností je ale několik. Medicína je už tak otevřená. A případně je ta adopce. Říkali jsme si, že kdyžtak adoptujeme nějaké romské miminko. Ta jsou dostupná mnohem rychleji. Je to takové smutné, ale je to pravda.  

Karel: Moc o ně není zájem.

Lucie: Takže uvidíme. Ale dítě chceme určitě. Neumím si představit, že bych nebyla mámou.

Já jsem totiž zaznamenala, že jste na sociální síti v sekci stories zveřejnil, že se snažíte, a dokonce jste tu kliniku označil. Jste otevřený člověk, který obecně mluví o tématech, která nejsou někomu příjemná. Zajímá mě, proč jste se rozhodl, nebo vy oba, protože předpokládám, že Lucka vám to schválila, pustit tohle do veřejného prostoru?

Lucie: Já ale nevěděla, že tohle pouští do veřejného prostoru.

Karel: Tohle zrovna nevěděla. Nějak jsem intuitivně chápal, že to tam asi můžu dát. A myslím, že mi to ani nijak potom nevytýkala.

Lucie: Já vždycky jenom myslím na ty lidi. Když se to zveřejní, tak potom dostáváme dotazy. Myslím na ty lidi, kteří píšou hromady zpráv, že nám fandí. Tak si pak vždycky říkám: Máme jim napsat, že to vlastně nedopadlo? Nebo co? Nebo jak? Pak se nás na to třeba někdo zeptá za půl roku a my furt budeme říkat: No, vlastně nic. Je to dost bolestivé, když to nevyjde... Navíc jsem hrozně pověrčivý člověk, takže vím, že kdyby se to povedlo, tak já to tři měsíce neřeknu ani své rodině, i když to pro mě bude ten nejtěžší úkol.   

Karel: To bude tajit i sama před sebou.

Lucie: No, možná řeknu: Mně to neříkejte, řekněte to jenom Karlovi a mně to řekněte až za tři měsíce. Takže to je jediné, ta pověrčivost a zodpovědnost k těm lidem.

Každopádně jste dal tím příspěvkem lidem celkem jasný vzkaz, že je u vás s početím nějaký problém.

Karel: Ano, to byla, dejme tomu, taková skrytá nápověda, aby bylo jasné, že třeba nejdu na transplantaci hlavy nebo něco takového.

Nebo že třeba někomu nedarujete zase ledvinu. Protože to už jste udělal...

Karel: Třeba, třeba. Takže to byla taková nápověda pro ty chytré. Pak mi taky přišlo, že to není nic, co bychom úplně museli tajit. Nebo že by to bylo až tak intimní. Když se někomu narodí dítě, tak se to taky přece dá do veřejného prostoru. A my se snažíme o totéž. Snažíme se počít dítě. Akorát k tomu potřebujeme nějakou pomoc. Nejsme jediní dneska – takových párů je mnoho.

Video
Video patří k placenému obsahu Blesku
Odemknout video

Nové bydlení Karla Zimy ze Slunečné: Barvený vtip v každé místnosti! A jídelní stůl na zakázku. Kisa Cisarova, Elmer Carvalho

Fotogalerie
55 fotografií