Původní Pinocchiova dobrodružství vyšla v Itálii knižně už roku 1883. Napsal je o dva roky dříve spisovatel a kreslíř Carlo Collodi, který je doplnil i o své světoznámé ilustrace. Kniha se stala velmi rychle senzací a dodnes se jedná o jednu z nejpopulárnějších pohádek vůbec.
Je tomu tak kvůli úžasné autorově imaginaci, která všední problémy malých dětí posouvá do nevídaných fantaskních rovin. V nejznámějším případě jde hlavně o Pinocchiův nos, který roste pokaždé, když zalže. Příběh je to navíc věčný a v současném světě možná ještě naléhavější.
Obzvlášť když promlouvá o vstupu dřevěného chlapce do cirkusového showbyznysu, který se na první pohled zdá být plný slávy a štěstí, ale právě na ten druhý je v něm faleš a vykořisťování vystupujících. V době influencerů a náctiletých youtuberů se tak zdá, že dojemné a někdy možná až příliš moralistické vyznění Pinocchia nemělo pro děti a dospívající nikdy tak aktuální apel jako dnes.
A tak tento měsíc vstoupila na streamovací platformu Disney+ nová adaptace.
Disney ostatně v posledních letech vyrábí jeden hraný remake svých kultovních animovaných děl za druhým. Příští rok nás například čeká Malá mořská víla, která je už teď terčem bizarních kontroverzí kvůli své barvě pleti, v nedávné minulosti jsme se dočkali třeba Lvího krále, Cruelly, Knihy džunglí nebo Aladina.
V žádném z těchto případů se nejednalo o vyloženě špatné filmy, ale také nebyly nijak výjimečné. V nejlepším se o nich dalo říct, že splnily svůj účel obnovit klasiku pro nejmladší publikum, ale jinak byly zapomenutelné a chybělo jim určité kouzlo původních animáků.
Hraného Pinocchia se tentokrát zhostil slavný režisér Robert Zemeckis, jehož většina čtenářů zná jako muže stojícího za kultovním Forrestem Gumpem. Krom toho je ale také průkopníkem technologií, který počátkem milénia experimentoval s realistickou animací ve svých snímcích, jako byl Polární expres, Vánoční koleda nebo Beowulf.
Tyto filmy samozřejmě od té doby vizuálně značně zestárly, ale to je holt riziko práce s novátorskou technologií, která se rychle zdokonaluje.
Nedá se tedy říct, že by Zemeckis neměl zkušenost s obnovou dětských snů na plátně. Ostatně Expres je dojemný vánoční sen a Beowulf prastaré klukovské dobrodružství, v němž sice není nouze o brutalitu, ale v jádru je to klasický příběh o pokoření zlého monstra hrdinou, jenž v sobě musí najít odvahu.
Nejspíš právě díky Zemeckisovi tak do projektu vstoupil všemi milovaný herec Tom Hanks, na jehož charismatu film z velké části alespoň pro dospělé publikum stojí. Ostatně emočně je nový Pinocchio nejsilnější právě v úvodní čtvrt hodině, kdy Hankse jako řezbáře a hodináře Geppetta sledujeme v jeho dílně, kde tráví čas s kocourem Figarem a zlatou rybkou Cleo.
Vidíme, s jakou péčí se stará o své řemeslo a jak mu záleží na jeho hodinách s kukačkami. V novém zpracování dostal Geppetto navíc smutnou minulost, v níž přišel o manželku a syna, což se jeví možná trochu přehnaně vzhledem k tomu, jaké sympatie dokáže Hanks vzbudit jen svým herectvím.
Na druhou stranu jeho postavu to dělá plastičtější a jeho touha po novém dítěti, respektive po dřevěném chlapci jménem Pinocchio, je pak divákům díky tomu o to jasnější. Když padá hvězda, Geppetto si přeje jediné, a přestože to neřekne nahlas, je nám po obživnutí jeho dřevěné loutky všechno zřejmé.
Nové šance na rodičovství se zhostí víc než dobře, a tak z Pinocchia vychovává s pomocí cvrčka Jimmyho (v originále ho namlouvá Joseph-Gordon Levitt) slušného a hodného chlapce. Příběh jako takový je dobře známý napříč všemi národy, ale asi není na škodu si ho připomenout.
Když pak začne školní rok, Geppetto ve své dobromyslné naivitě pošle Pinocchia do školy, ale po cestě ho na okamžik zláká vychytralý lišák, který v dřevěném chlapci zacítí cirkusový potenciál. Cvrček Jimmy ale zakročí a Pinocchia úspěšně do školy odvede.
Tam ho ale učitel stejně vyhodí na ulici, protože není „opravdový kluk, ale jen loutka“. Tam už se nám trochu pravidla pohádkového světa hroutí, protože všichni ostatní lidé, kteří na Pinocchia narazí, jsou bezezbytku fascinováni tím, že umí sám chodit, a dokonce mluvit. Učiteli to ale připadá zcela obyčejné a pro školu nepřípustné, a tak dřevěného chudáka pošle pryč.
Po tomto odmítnutí už Pinocchio neodolá a vydá se s lišákem do Stromboliho cirkusu, kde zažije první aplaus lidí a ochutná malý kousek slávy, který se mu zalíbí a nahlodá ho, jestli to pro něj není ta pravá cesta.
Cirkus se ale ukáže být hrozným místem, vedeným zlým a chamtivým Strombolim, jemuž na vystupujících nezáleží, hlavně že mu vydělají peníze. Jako zázrakem se na scéně znovu ukáže cvrček a v dnes již kultovním momentu společně narazí poprvé a naposledy v tomto filmu na Pinocchiovu nepříjemnou schopnost růstu nosu, když říká lži.
Kdo viděl původní animovaný film od Disneyho z roku 1940, nebude asi příliš překvapen vývojem děje, který je víceméně přesným převyprávěním originálu. Snad až na Pinocchiovo kouření doutníků na Ostrově potěšení, které se do nové verze kvůli různým současným tahanicím ohledně tabákových výrobků ve filmech a seriálech nedostalo.
Novinkou je také to, že původní velryba Monstro tu má podobu mořské příšery s chapadly a obrovskými tesáky proti jinak standardně vypadající velrybě v původním filmu.
Pokud se něco novému Pinocchiovi daří, je to určitě zachování pocitu onoho dětského dobrodružství se všemi nástrahami a vzrušeními, které taková výprava obnáší.
Podíváme se do cirkusu, na vizuálně působivý Ostrov potěšení plný neonů, zábavných her a horských drah nebo na otevřené moře, či na skály a do fosforeskujících útrob Monstra.
Všechno to vlastně vypadá vizuálně moc hezky a umím si představit, že kdyby mi bylo znovu osm let, tak se bavím, dojímám, a v některých momentech dokonce bojím, protože nový Pinocchio obsahuje také (pro malé děti minimálně) lehce hororové momenty.
Problém je, že to všechno působí trochu uspěchaně a sešité horkou jehlou. Určitou motivací Disneyho k tomu rychle vytvořit adaptaci své kultovní klasiky bylo nejspíš i to, že Guillermo del Toro aktuálně pro Netflix připravuje na prosinec svou vlastní a dle ukázek nepochybně víc autorskou vizi Pinocchiova příběhu.
Ta bude pravděpodobně výtvarně i emočně zajímavější než to, co se v této doslovné předělávce podařilo Zemeckisovi a jeho týmu vytvořit. Jsou tu dojemné momenty, ale pro starší diváky, kteří znají krásu původního animáku, šustí papírem a není v nich ta emoce, kterou jsme znali jako děti.
Je to dlouhodobý problém Disneyho, který tlačí u svých tvůrců na pilu a tvoří několik filmů a seriálů ročně včetně marvelovských superhrdinských eposů a děl ze světa Star Wars. Nezbývá tak moc času na skutečně autorské projekty, ve kterých by bylo cítit ono pomyslné srdce tvůrce, který se do příběhu vložil.
Všechno tu víceméně funguje, ostatně vychází to z vynikající předlohy, ale nejde se ubránit pocitu, že tu chybí to jádro, o kterém Pinocchiův příběh vlastně je: Tedy o dřevěném chlapci, který nikam nezapadá, nikdo si ho neváží nebo ho chce jen využít, protože jeho jinakost se dá prodat. On nakonec najde svoji lidskost v lásce těch pár blízkých, kteří ho přijmou pro to, kým skutečně je.
Nejde jen o to, že je ze dřeva. Je stejný jako my. Jako budou do budoucna ve svých dospělých životech i dnešní malé děti. Trochu ztracené, trochu jiné, a hledající své místo ve světě.
V továrně na příběhy, kterou se Disney stal, to sice ve filmu figuruje jako koncept. Ale i navzdory dlouhé stopáži téměř dvou hodin Pinocchio přes všechna svá vizuální lákadla trochu ztrácí to hlavní vyznění. A tím je sebepřijetí, které je v raném věku nejdůležitější.
Pevně věřím, že pro nejmladší diváky bude nové zpracování ideálním vstupem do světa tohoto pohádkového dřevěného chlapce. Bude je bavit a má své silné momenty. Pro ty starší znalé původního díla tam jednoduše ale bude chybět kus té řemeslné krásy staré ruční animace.
Možná to je právě ideální příležitost si s ratolestmi připomenout i originál a vrátit se tak do dětských let, kdy byly ideály poctivosti a pravdomluvnosti krásné a nezdály se ještě omšelé.
