O tom, že filmařka Beáta Parkanová ví, co dělá, nás přesvědčila už svou režijní prvotinou Chvilky. Její nejnovější snímek Slovo ocenila porota na karlovarském festivalu dokonce dvakrát – za mužský herecký výkon a za režii. Navzdory tomu se diváci v názorech na toto netradiční okupační drama příliš neshodnou.

Jak si lze s trochou fantazie odvodit z názvu, stěžejním tématem filmu je síla slova. Tedy konkrétně, jak daleko je každý z nás ochotný zajít, aby dodržel slovo – které dal rodině, přátelům nebo třeba sám sobě.

Sílu slov si uvědomuje také notář Václav, který je archetypem zásadového muže se srdcem na správném místě. Spravedlnost a lpění na hodnotách je pro něj klíčové, stejně jako jeho milovaná rodina.  

Se svou svéráznou ženou Věrou žijí a fungují navzdory výrazným charakterovým odlišnostem v jakési symbióze, stavící na jejich vzájemné podpoře a jemných kompromisech. Oba si dají slovo – Václav, že nikdy nevstoupí do komunistické strany, ona, že při něm bude stát za každých okolností.

Společně s příjezdem okupačních vojsk ale tlak na Václava roste a on postupně ztrácí pevnou půdu pod nohama. Pro oba manžele tak začíná být dodržení slova čím dál složitější.

Parkanová ve svých filmech sází na komorní náměty, které nehýří výraznými dějovými zvraty, ale soustředí se na pocity a vnitřní svět hlavních postav. Ostatně, u výše zmíněných Chvilek se Parkanové emoce ždímat daří obstojně a pomalý rytmus a dlouhé záběry podtrhují ponurou atmosféru přesvědčivě.

Slovo ale zachází dál, záběry jsou delší a detailnější a rámování nepříjemnější. Ve spojitosti s citlivým námětem tak od filmu tak nějak podvědomě očekáváme intenzivní zážitek, o němž budeme přemýšlet ještě dlouho poté, co skončí závěrečné titulky.

A takto by to pravděpodobně fungovalo v případě, že by zásadní momenty filmu dokázaly navodit atmosféru, která ke kýženým emocím vybízí.

O tom, že Martin Finger umí hrát, jsme se mohli přesvědčit už v seriálech Devadesátky nebo Herec a jinak tomu nebylo ani u notáře Václava. Gabriela Mikulková je především divadelní herečka, i ona se ale do role lehce upjaté a přehnaně pečovatelské Věry dokázala vcítit na jedničku. Bohužel, ideu důvěrného dramatu a pospolité rodiny narušuje chemie, kterou vztah Věry a Václava na plátně postrádá.

Výrazná stylizovaná mluva a rozvláčnost tak výslednému dojmu spíše ubližují, než aby napětí umocnily. Ani ty nejteatrálnější promluvy a sebedelší záběry totiž nezamaskují dialogy šustící papírem a nesourodé herecké projevy. A přitom, když se Věra při zdobení narozeninového dortu v kuchyni svěřuje mamince a sestře se svým trápením, zatímco bezděčně ujídá kandované třešinky, ukáže se, že vystavět přirozené a sentimentální momenty jde vlastně docela jednoduše.

Pokud tedy na Slovo vyrazíte s očekáváním intenzivního přívalu emocí a očistné katarze, budete možná zklamaní. Chcete-li si ale odpočinout od béčkových komedií a vyzkoušet, zda jste na experimentální tvorbu stavěni, směle do kina.