To zní trochu vznešeněji než bratrovražda u vrat kostela. Svátek připadl k velké radosti mých studentů na pondělí, a tak nás čekal hned na začátku semestru už druhý prodloužený víkend.
Lákala mě návštěva ženšenového veletrhu a jedné tradiční vesnice, ale přesně jen do okamžiku, než jsem zjistila, že oceán v Busanu (přístav a druhé největší město Koreje na jejím samém jihu) má překrásných „koupacích“ 25 stupňů a předpověď počasí je slibná. Pro Busan mám slabost, má jinou atmosféru než Soul. Je otevřenější, spontánnější, ne tak škrobený, zkrátka přístav.
Uvidíme, zda se bude líbit taky Adamu Mišíkovi, který by tam měl dorazit na mezinárodní filmový festival. Ten začíná po vynucené tříleté pauze tento týden, a jak správně tušíte, měl by tam být uveden český film Banger. Busan už se na festival chystal. Na ikonické pláži Haeundae rostly umělecké počiny z písku, na pěší zóně k ní se improvizovaně koncertovalo „od Vlacha po Bacha“ na kolísavých úrovních provedení.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince v programu Česká studia na FF UK v Praze a na Beijing International Studies University, odkud psala pro Lidovky.cz příspěvky pod názvem Čínský šok. Krátkodobě působila i na jiných univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., spoluzakládala program Czech Studies_online, kde působila jako akademická koordinátorka. Od září 2021 pracuje na Hankuk University of Foreign Studies v Soulu. Baví ji cestování, design a architektura.  |
Den po ukončení festivalu proběhne koncert BTS, nejmladší člen tohoto už světově proslulého korejského boy bandu je místním rodákem. Koncert je součástí propagace Busanu jako hostitelského města Expa 2030. Nezažila jsem Busan před pandemií, ale tipuju, že se vrací do své obvyklé, ne -li lepší, velmi živé formy. S Busanem naši vlast pojí Honorární konzulát Česka, který tam byl čerstvě otevřen letos na začátku léta na velmi prestižní adrese. Konzulem je pan Kang Ho-chan, který zde má kořeny, a je globální CEO společnosti, jež je významným investorem v Česku. Žatečtí vědí.
Aby měl můj pobyt v Busanu i jiný než plážový charakter, vyrazila jsem do vesnice Gamcheon, která je jeho součástí. V reklamní nadsázce se jí přezdívá „Machu Picchu Busanu“. Je zasazená do strmých strání, s křivolakými uličkami, s malými domečky jak z lega, na Koreu divoce barevnými. Obsese nebýt vidět a nevybočovat z palety bílá -béžová- šedá -černá, asi jen tak rychle neskončí. Při nedávné diskusi o výběru barvy auta mi moji studenti svorně potvrdili, že by si jinou (než výše uvedenou) barvu v životě nekoupili….
Vesnice je nejen barevná, ale má i hodně barvitou historii. Původně sem městská správa vystěhovala chudinu s cílem, aby zůstala levná pracovní síla na dosah přístavu. Během korejské války sem zamířila spousta běženců (frontová linie se tehdy zastavila před Busanem) a populace rázovité vesnice z malých dřevěných domků s ubohou infrastrukturou a nevábnými hygienickými podmínkami poskočila až na 30 000 obyvatel. Po válce nastal odliv obyvatel, vesnice chátrala. V roce 2009 nastal obrat, přišel nápad vesnici renovovat, oživit mladými lidmi a přeměnit na uměleckou a posléze i turistickou atrakci. Začala obnova, domy byly nabízeny umělcům, vznikaly ateliéry, galerie, muzea, obchůdky, kavárny.
Zvrátilo se to do druhého extrému, někteří obyvatelé se odstěhovali, protože neustáli následný nebývalý zájem turistů, kteří se jim promenovali po zápraží. Dneska Korejci a další turisti trpělivě stojí fronty, aby se tam vyfotili na propagovaných, těch zaručeně „nej“ místech. Měla jsem štěstí, že toho dne nebylo přelidněno, a tak jsem měla možnost si užít některých zákoutí o samotě – třeba sedět na schodišti o 148 schodech, na kterém prý sedávali místní, aby pozorovali hvězdy.
Okraje vesnice Gamcheon už prostupuje nová zástavba.
Z těsných domků s miniaturními okny to nešlo. Do vesnice jsem dorazila v dobré náladě z příhody v metru, kde mě oslovil zhruba osmdesátiletý elegantní pán. Nejdřív mi nabídl místo k sezení, což jsem samozřejmě vzhledem k jeho věku nemohla přijmout, a tak dlouho jsme si dávali vzájemně přednost, až se na místo provlékla korpulentní paní středního věku. Následovala klasická konverzace, odkud jsem, zda jsem turistka. Při slovech o Česku pánovi radostně zajiskřilo v očích, ale nesebrala jsem odvahu se optat, zda skutečně ví…. Následně projevil péči, zda bych neměla vystoupit na nádraží a já se (marně) snažila správně vyslovit název mého cíle.
Vzájemně jsme si popřáli krásný den a zamávali na sebe na mé stanici. Hodně se podivil informaci, že se v Koreji na univerzitě učí náš jazyk. A nejenom, že se učí, dokonce naše katedra na Hankuk univerzitě zahraničních studií koncem tohoto týdne pořádá historicky první soutěž v češtině! O tom, jak dopadla a kdo byli ti stateční, kteří se jí zúčastnili, zase příště.
