Jmenuju se Jirka Vopelka, Je mi 33 let a s manželkou Lucií a dcerou Betty jsme se, alespoň na chvíli, rozhodli žít nomádským způsobem života a poznat jiný svět. Tenhle článek píšu v camperu, ve zlatým dole uprostřed lesů na Yukonu.
Myslím, že k nějakýmu ‚‘útěku do divočiny’' moje cesty směřovaly v podstatě celý můj život. Vždycky jsem byl hodně velký individualista a chtěl si věci dělat podle sebe, ať už výběrem koníčků a odporem k týmovým sportům, tak profesní dráhou. Původní profesí jsem filmař - kameraman a vlastně ještě v průběhu studia vysoký školy jsem se dostal k práci při tvorbě hollywoodských velkofilmů pro Netflix, Amazon, nebo Marvel. To se zdálo jako sen a i já do toho byl prvních pár let zapálený.
 |
S manželkou jsme se přestěhovali do Prahy a tu jsem už od začátku nesnášel, přestavěli jsme si proto chatu, na okraji, na samotě u lesa, aby jsme byli alespoň trošku v přírodě, kde jsme si žili svojí idylku. Já měl garáž na stavbu veteránů, manželka zahradu se záhony a skleníkem, volnost a přírodu. Zdánlivě jsme si mohli dělat, co chceme.
Pak se ale práce začala nabalovat a nabalovat a já několik let docházel domu vlastně jen na pár hodin kolem půlnoci a cítil, že mi dcery dětství utíká mezi prsty. K tomu se přidala představa zpracování mojí dcery českým školstvím, se kterým sám nemám dobré zkušenosti (pravděpodobně díky mému ADHD). Postupně jsem tedy začal střádat plány jak z tohoto kolotoče utéct, nebo ho alespoň na chvilku přerušit.
Amerikou truckemTEXT: Cestu filmařovy rodiny po americkém kontinentu můžete sledovat na sociálních sítích. A to na Instagramu na a také na Facebooku. |
Nejprve jsme přemýšleli o koupi statku na jihu Čech a nějakém pokusu o tvorbu soběstačné usedlosti, ale přišlo mi, že bych se od svého původního života nedokázal stejně úplně odpoutat. Navíc, po zkušenostech s byrokratickými povinnostmi při opravě naší chaty se ze mě postupně stal anarchista a zatoužil jsem po životě někde, kde si člověk opravdu může dělat co chce.
Několik let jsem přemítal varianty. Chtěl jsem si koupit jachtu a žít na moři, ale to zase zamítla manželka. Jednou od kamaráda přišel nápad na Aljašku, o které, čím víc jsem si zjišťoval, tím víc se mi líbila a po pár týdnech bylo jasno. Manželka chtěla někam do tepla, ale tam jsou zase pavouci či hadi. Shodli jsme se, že lepší potkat medvěda, než pavouka a tak jsme se rozhodli, že to zkusíme na severu.
První pokus
První pokus zjistit, jak se na Aljašce věci mají, nastal v roce 2020. Nebyl to úplně šťastný rok, protože po koupi letenky začala pandemie, načež jsem se dostal pouze do Frankfurtu. Druhej pokus odstartoval v roce 2021, kdy jsem koupil letenku a doufal, že do léta konečně restrikce kvůli covidu povolí, ale to se nestalo.
Už trošku frustrovaný a docela vyhořelý jsem začal hledat další a další varianty až jsme narazili na možnost working holiday víza do Kanady, kde i díky covidu a odporu Čechů k očkování (což byla podmínka) byla velká šance ho získat a i možnosti si pobyt následně prodloužit. Limit byl ovšem 35 let, nám už s manželkou bylo 33, tak jsme se rozhodli jít All in.
Prodali jsme většinu ‚‘zbytečných’' věcí, dodělal jsem poslední zakázku, manželka dala v práci výpověď, zařídili nezbytnosti a v červnu roku 2022 jsme vyrazili. Náš cíl byl… Yukon, Dawson City, domov zlatý horečky a místo se zajímavou skladbou lidí od hippie liberálů až po super konzervativní zlatokopy, ale hlavně daleko. Daleko od všeho, od jiných měst, vlády a pravidel.
Auto? Jedině truck
Plán byl tedy jasný, doletět do Calgary, koupit auto a do 14ti dnů vyrazit - protože miluju americký trucky a protože v plánu byla cesta na nejsevernější bod Kanady dosažitelný po cestě do Tuktoyaktuku na břehu Arktického oceánu, kam vede nechvalně známá Dempster Highway - tak ideálně co největší truck a na to Camper (tedy obytnou nástavbu na nákladní plochu - pozn. red.). Přívěs jsem nikdy nechtěl kvůli praktičnosti při spaní v lesích, ani dodávku, protože přece jen jsme tu 3 a chtělo to aspoň trošku prostoru. Takže ideální varianta, ale zároveň nejdražší.
Polární záře nad kempem
Další varianta byl obytňák, což je levnější, větší, ale tady ty cesty opravdu nejsou nic moc a asi jsem raději chtěl vyšší světlou výšku, 4x4 a možnost camper složit a mít normální osobák. Pár inzerátů jsem měl již vytipovaných z ČR a už jsem komunikoval s prodejci. Kupodivu, ale moc velká nabídka nebyla protože, jak jsem v průběhu hledání zjistil, pro naložení camperu je potřeba minimálně „3/4 ton truck“ či větší a navíc inflace a světový dění vyhnaly ceny aut poměrně vysoko, takže na mě přicházela panika a neustálé vymýšlení nových a nových variant.
Protože jsem fanoušek Fordů, vybral jsem si jako ideální variantu Ford F250 a větší, s motorem Powerstroke 7.3, protože novější nestáli za nic. Další v pořadí byl Dodge s motorem Cummins 5.9.
Takže jsme dorazili do Calgary. Nádherný čistý město, kde jsem za celých 14 dnů snad neviděl kus odpadku mimo koš. Město nás hned uchvátilo a hned nás začaly překvapovat věci, který můžou být tak jednoduchý a v ČR to je úplně zbytečně naopak. Zejména v dopravě. Při každý cestě do centra jsem si vzpomněl na stání v kolonách uprostřed Prahy a hledání zóny na parkování. Nebo přepis auta, naprosto jednoduchá a rutinní záležitost bez zbytečných obstrukcí od ouřadů.
Na auta jsem se vydal hned druhý den po příletu a hned mě při cestě mimo město zaskočila rozlehlost místní krajiny, která na mě ze začátku působila až depresivně.
Klukovský sen se mi splnil hned při první prohlídce a už při odbočení do uličky úplně klasického amerického satelitu jak ze seriálu American Dad se zpoza jiných aut odhalil masivní Ford F350 dually v opravdu hezkém stavu na ročník 1999. Všechno důležitý očividně fungovalo, navíc na autě byla spousta úprav, jako podvozek z většího fondu F450, držáky pro camper, nebo nová heavy duty převodovka BD power (což se později ukázalo jako ne úplná výhra).
Tak jsem koupil hned první auto, který jsem uviděl. Auto jsem pojistil, zajel jsem na úřad a asi za 3 hodiny auto bylo přihlášený a začal jsem shánět camper, což se ukázalo jako daleko těžší úkol. Zejména proto, že jsem si koupil až moc velký auto a standardní campery nemají tak velký rozchod nožiček.
Trable se šířkou
V průběhu dvou týdnů dělání základního servisu na autě v trávě za barákem, kde jsme měli airbnb, shánění dílů a zjištění, že díly na dually nejsou tak běžné ani tady, jsme poznávali město, místní kulturu, obíhali úřady kvůli našemu pobytu. 3 dny před koncem našeho pobytu v Calgary se konečně objevil camper, který vypadal ideálně a i byl za překvapivě příznivou cenu, ihned jsme vyrazili a za asistence dalšího zájemce, za plotem, který přijel neohlášeně camper prohlídli.
Rozchod nožiček byl o centimetr menší, než šířka našeho auta, nicméně lemy na stranách korby jsou z plastu a už nebyl čas hrát si na hrdiny a ptát se kdo je kdo, tak jsem sedl do auta a za asistence mojí manželky a prodávajícího, držejíc starý rohožky kolem nožiček pro minimalizaci případných škod pod camper vjel násilím, stálo mě to jen dva škrábance a camper byl na korbě a 600 dolarů za odkláněcí nožičky v kapse.
A to jsme my
Camper jsme si odvezli domu a dali se do 3 denní nonstop práce, protože času opravdu nebylo nazbyt. Instalovali jsem solár na střechu, novou baterii, vymalovali, všechen textil vyprali, koupili nové povlečení, deky, nádobí, naučili se obsluhu zařízení. Všechny věci jsme nacpali doprostřed camperu zatím co nám majitel airbnb hlásil, že už je potřeba odjet a vydali se na cestu.
Na cestě
Naše první nocování v camperu se konalo v campu blízko za městem, a sloužilo spíše k organizaci všech věcí a vymýšlení místa pro pár neskladných věcí, aby co nejmíň překážely a pak už nám nic nebránilo v zahájení našeho prvního dobrodružství.
První dny se nesli v duchu oťukávání, zjišťování a rozkousávání v novým světě. Dorazili jsme do národního parku Banff a vlastně celou cestu byli v němém úžasu z krajiny. Jeli jsme třeba 3 hodiny denně a ve zbytku dne jsme si užívali místní přírody, svobody, a pozorování divokých zvířat. První medvěd byl opravdu velký zážitek (o silnicích v národním parku Banff více čtětě ZDE).
Cestou pro rezervu k mému autu do Revelstroke jsme našli nádherný kempovací místo poblíž městečka Golden, což byl vlastně konec cesty asi 30 minut v lese, u krásný řeky, mezi horama, který zdobily sněhový čepice, voda byla sice ledová, ale vzduch měl asi 35 stupňů, tak nebyl vůbec problém se koupat.
Po několika dnech nás čekal další úžas, když jsme se podívali na celou mapu naší cesty a viděli, že se nacházíme asi tak v desetině. Naštěstí po projetí národního parku už cesta nebyla tak zajímavá a my mohli nasadit pořádný tempo a jet třeba 6 hodin denně.
Ranní mlhy v údolí řeky Sulphur creek
Manželka měla povinnou zastávku na naší cestě, což byly horký prameny Liard, což byl parádní zážitek, kdy ze skály uprostřed bažin vytéká voda, která má asi 80 stupňů do přírodního jezírka, kolem kterého je dřevěný chodník a schůdky. Nicméně komárům se tam taky líbilo a pro mě to byla první zkušenost s pověstnýma severskýma komárama a opravdu jsem litoval, že jsem na pětiminutovou cestu k pramenu vyrazil jen v plavkách.
Na další části cesty nás čekal důkaz, že se nacházíme v divoké přírodě, kdy sesuv půdy sebou vzal i část silnice, naštěstí místní správa reaguje překvapivě rychle a do druhého dne projeli buldozerem objížďku a zřídili zde kyvadlovou dopravu pro přejezd.
Postupně jsme se Britskou Kolumbií dostali až na Yukon, kde jsme na doporučení zajeli do městečka Carcross, který je známý písečnýma plážemi kolem jezer, zastavili se u Emerald Lake a projeli hlavní město Whitehorse, vyprali, navštívili poslední mekáč a ověřili situaci na cestě, protože jsme se dozvěděli, že na půli cesty je obrovský požár a cesta není průjezdná, naštěstí jsme byli ujištěni, že cesta je průjezdná opět kyvadlově a je zde varování kvůli silnému kouři, tak jsem se rozhodli jet a kdyžtak jen situaci obhlídnout a vydali se směrem do Dawson City.
Řeka zásobující Bow lake, Alberta
Asi 50 km před hlášeným požárem jsme si udělali zastávku na přenocování a naštěstí celou noc pršelo, což celou situaci vyřešilo my se mohli vydat v klidu na cestu čerstvě shořelou krajinou.
Těsně před příjezdem do Dawson City čeká odkaz na zlatou horečku a nejde si nevšimnou totálně překátrované kompletně celé krajiny, kde vlastně celé oblast je změněná ve štěrkovou hromadu, což způsobily stroje zvané ‚‘Dredge’', což byl jeden z nejefektivnějších způsobů těžby zlata a jedná se vlastně o obrovskou loď, která stojí ve velké louži a jednou stranou kope, uvnitř probíhá proces vymývání zlata a za sebe hází jen kameny a posouvá se i se svojí louží, ve které stojí. Tímto způsobem stovky ‚‘Dredge’' rozkopávaly údolí a krajina je tím dodnes poznamenaná.
V Dawsonu
Když jsme dorazili do Dawsonu hned na nás dýchla westernová atmosféra inspirovaná zlatou horečkou ze který město těží dodnes. V Dawsonu jsme chtěli nějakou dobu pobejt, ale jelikož jsem se dostal k nabídce práce ve zlatým dole, kterých je tu kolem stále hodně, rozhodli jsme se, že další část cesty, na břeh Arktického oceánu absolvujeme hned.
K naší smůle zrovna v den našeho odjezdu vypadl v celým městě internet, takže nefungovaly bankomaty, terminály nic… Naštěstí nám zbylo ještě pár peněz na naplnění celý naší 150L objemný nádrže a mohli jsme vyrazit. Nicméně první část cesty byl docela adrenalin, cesta je dlouhá 800km a náš dojezd byl nějakých 800. Uprostřed cesty je benzinka na místě zvaném Eagle plains, ale kdo mohl vědět, jestli tam terminál bude fungovat, nebo jestli tam vůbec bude?
Nakonec jsme dorazili do Eagle Plains, kde nás místní obsluha ujistila, že terminál je a funguje. Taj jsme mohli vyrazit dál a v klidu, s lepší náladou. Tu nám ještě zlepšila příroda, která nám uspořádala představení, na které asi do smrti nezapomeneme.
Za hranicí polárního kruhu se nad námi začala stahovat mračna, který se uskupily do obrovský supercely, zatímco mi jedoucí po hřebenech hor jsme se kochali výhledem přes obrovský desítky kilometrů táhlý údolí, před sebou jsme měli půlnoční slunce, který v těhle polohách mělo podobu asi 5 hodin trvajícího západu slunce těsně nad horizontem a osvětlovalo sloup deště uprostřed supercely do jasně červený barvy. Nezapomenutelný zážitek. Zakempili jsme na najvyšším bodě v okolí, pozorovali několik desítek minut nekončící západ slunce a šli spát.
Na Dampster highway
Další den jsme se vydali hned ráno na cestu do Tuktoyaktuku, v podvečer, po překonání dvou řek, po kterých auta převáží trajekt a nejrůznějších variací silnic, jsme dorazili do největšího města v oblasti zvaného Inuvik a do našeho cíle zbývalo už jen nějakých 100 km cesty po silnici zvané Dampster highway, na silnici je doporučená rychlost 70km/h, tak jsme se hecli, v domění, že za hodinku a půl jsme tam a rozhodli se pokračovat.
Krajina se měnila před očima, stromy postupně ubývaly, až zbyly jen všudypřítomná jezera a hromady sněžných skútrů který byly rozesety úplně všude. Prvních 60km jsme si říkali jaká je to pohoda a těšili se na smočení v Arktickým oceánu, ale to jsme se nechali ukolíbat a v tu ránu to přišlo. Oslněný ostrým sluncem, který se vznášelo nízko nad horizontem jsem ucítil mocnou ránu a celý auto nadskočilo, za několik sekund znovu a znovu a frekvence se stupňovala.
Bobr
Vinou zvláštní údržby celá cesta vypadala jako roleta a pocit z našeho 4 tuny vážícího náklaďáku nebyl příjemný, slunce svítilo tak ostře a bylo tak nízko, že se i směr cesty dal pouze odhadovat, takže jsem celý zbytek cesty držel na tachometru rychlost 15km/h a i tak jsem se bál, aby jsme vůbec dojeli. Navíc místní krajina je úplná placka, kam až oko dohlédne, asi tak metr nad úrovní hladiny oceánu a dominují jí útvary zvané ‚‘Pingo’', což je vlastně obrovský kus ledu, pokrytý zeminou a vypadá to, jako malý Říp.
Do Tuktoyaktuku jsme dorazili kolem druhé hodiny ranní. Slunce bylo stále ve stejné poloze a jako první znamení, že jsme dorazili nás přivítala obrovská skládka nad kterou se vznášel mlhový opar, který osvětlovalo slunce do oranžova. Když jsme dorazili do centra města po druhé hodině, zaujalo nás dětské hřiště plné dětí a celkově velmi živá atmosféra v celé osadě.
Projeli jsme celou vesnici až k ceduli hlásící, že jsme dojeli na konec Dampster highway a nacházíme se na břehu Arktického oceánu. Udělali fotku, zaparkovali a šli spát.
Další den po probuzení jsem vyběhl z auta na malou a za autem mě čekalo nemilý překvapení, kdy závětrná strana auta a camperu byla kompletně obležená komárama, bylo jich tolik, že skoro nebyla vidět barva auta a než jsem vůbec pochopil, co se děje, byli všichni na mě a v podobným duchu se nesl celý zbytek dne. Oproti předešlé noci bylo ve vsi úplné mrtvo a jediným zpestřením pro naší dceru Betty byla hra v podezřele hnědých loužích, které byly po celé vesnici a o kterých jsme se při našem odjezdu dozvěděli, že hnědá barva je způsobená ropou, kterou je zde půda prosycená od ropného průmyslu.
Na večer jsme sedli do auta a jeli zpátky do Dawson City, přespali na krásným místě v národním parku Tombstone a další den už jsme byli zase v Dawsonu a připravovali se na odjezd do zlatého dolu, který se nachází asi hodinu a půl cesty, částečně nádhernou cestou po hřebenech hor, ale většinou lesem od Dawsonu na řece Sulphur Creek. Jízda za deště byla opravdu zážitek, protože cesta se svým povrchem a sjízdností rovná průměrnýmu českýmu tankodromu a jak jsem zmínil na začátku, v dole už jsme zůstali po zbytek léta, výhoda pro nás byla připojení našeho bydlení na proud a několik dalších dětí pro rozptýlení naší Betty po dlouhé cestě.
„Free man country“
Práce v dole nám přinesla velké množství netradičních zážitků. Jednak náhled do odvětví, které není úplně běžné a v dnešních dobách, díky Discovery i nesmírně populární. Můj první nuget, setkání se spoustou divoce žijících zvířat, ale i například náhled do kuchyně first nations, která se nese hlavně v duchu neskutečných porcí tuku a slaniny do úplně všeho. Nebo můj první lov na losa, což tady znamená hromadnou chlastačku v autě a ježdění po okolí a ideálně střelení losa přímo z auta, bez vystupování. A hlavně jsme i za tak krátkou dobu, kterou tu jsme, poznali spoustu zajímavých lidí.
Západ slunce nad zlatým dolem
Mě osobně život tady nadchl, jak říkají místní, jedná se opravdu o ‚‘free man country’', kde neplatí žádná pravidla a člověk si může dělat věci podle sebe. Vlastně uvažuju o zřízení vlastního pozemku pro těžbu na příští rok. V době mého psaní se vymývá poslední várka zlata a my pomalu končíme a tvoříme plán na další cestu, která by nás měla zavést skrz Aljašku a spojené státy do Mexika a po zimě zpátky sem do Dawsonu.
Rozhodnutí vydat se na tuhle cestu bylo těžké, zejména zbavit se spousty věcí, které jsme nahromadili a měli jsme je opravdu rádi, ale zatím nelitujeme a těšíme se, co nás čeká dál. Než demonstrovat proti vládě, nebo nadávat na ceny energií, s kterýma stejně nic neudělám, je lepší začít žít podle sebe a sám za sebe, protože nikdo jinej to za vás neudělá. Můj cíl byl vždycky být co nejvíc nezávislý a vyhnout se tomu, aby mě někdo vodil za ručičku a doufám, že tohle je cesta, která mě k tomu přiblíží co nejvíc.
