Jan Kačer patřil vždy k tvůrcům, kteří potřebují být obklopeni spřízněnými dušemi. Řekla bych, že v jeho případě to dokázalo přebít i nepřízeň osudu v normalizační době. V útlé knížce s názvem Zadními vrátky střídá vzpomínky na dětství a rodinná traumata z předválečné a válečné doby, v kterých se rozpomíná na to, jak neblahé události vnímaly jeho dětské oči.
JAN KAČER: ZADNÍMI VRÁTKY Praha, Eminent 2022. 139 s. |
Je ale také vtipný, ironický pozorovatel, báječné je třeba jeho vyprávění o festivalu v Moskvě, kde Otakaru Vávrovi ukradli dva kufry a jeho „festivalová výbava, jeho peří“ bylo v nenávratnu. Byl to festival, kde se rvaly dva světy. Američané na něj přivezli My Fair Lady, film natočený novou technikou. To byl přepych, svoboda, legrace, skvělé toalety hereček, jejichž odlesk padal na prastaré chatrné vesničky a narychlo stavěné bytovky. A pak Toširo Mifune, hvězda Kurosawových filmů, kterého tu nikdo nezná, a český režisér, jak sám píše, na něj zírá s otevřenou hubou. A Vávra pořád v jedné upocené košili...
Kačer má dar živého vyprávění i nečekaných point, které si čtenář hladce dokáže představit jako dramatickou, groteskní situaci. Podstatná část je věnovaná milovaným kamarádům a kolegům, kteří již odešli, a hned dvě ztráty jsou čerstvé – Josef Abrhám a Libuše Šafránková. Krásně píše o Menzelově ve své době nedoceněné adaptaci Vančurových Starých časů.
Abrháma, který tak šťavnatě hrál samozvaného knížete, vidí jako hrabalovského pábitele, Fanfána Tulipána, Cyrana. Znovu vzpomíná na Evalda Schorma, Vladimíra Pucholta, Alfréda Radoka, Františka Tröstera, Josefa Svobodu, Františka Vláčila, Otakara Schindlera, jsou to zase jiné střípky, ale výmluvné, plné obdivu a přátelství, které skládají neučesané, ale o to autentičtější portréty. Vrací se i ke svým cestám za divadlem, k režírovaní v Oslu, Basileji.
V Moskvě na něj z Mejercholdovy režijní knihy vykoukl lístek na návrh líčení podepsaný Malevičem, to jsou chvíle, kdy se člověk dotýká historie a Kačer je umí efektně podat. V Oslu režíroval opakovaně, poprvé v roce 1968 Raskolnikova – Vostrých adaptaci Zločinu a trestu, v roce 1971 Višňový sad a o čtyři roky později Bondovo Moře.
Ze severu má i jiné vzpomínky, na hostování s Činoherním klubem, na Ingmara Bergmana, Liv Ullmanovou, Ingrid Thulinovou. S Norskem byl spojený i scénograf Luboš Hrůza, jeden z Kačerových přátel nejbližších, z jeho vzpomínek na něj se lze také hodně dozvědět o tom, jak důležitá je spolupráce režiséra se scénografem. Výmluvná je třeba historka, jak Hrůza měl dělat scénografii k Ibsenově Staviteli Solnessovi v Národním divadle v Oslu. Jak Kačer líčí, cizinci svěřili národní poklad. Na schůzce s režisérem mu bylo řečeno, že Solness má velkou knihovnu. A co čte, zeptal se Hrůza. Jak to mám vědět, co čte, opáčil režisér. Když nevíte, co čte, tak to nemůžete režírovat...
Nechtěl bych úhledného prezidenta, říká režisér a herec Jan Kačer |
V souvislosti s Norskem připomíná autor i pozoruhodný osud Milady Blekastad Topičové, vnučky nakladatele Topiče, která odjela do Osla, vdala se tam za malíře Blekastada a povila mu sedm dětí. Za války mimo jiné pomáhala českým uprchlíkům a především si získala značné renomé jako komenioložka a překladatelka. Knížku uzavírají dvě vzpomínky, první patří Milanu Kunderovi, kde také přesně vystihuje trapnost monografie Jana Nováka. A v té druhé píše o divadelníku Ladislavu Slívovi, někdejším řediteli Těšínského divadla, a zde opět překvapení – něžné básně, které psal.
Stáří nemá Jan Kačer rád a říká, že ve starobě je ošklivost a zparchantělost, ani moudrost v něm nevidí. Jeho úvahy o konci života jsou nemilosrdné, bolavé, ale upřímné. Třeba o životě za maskami, o tom, co zůstává. „Čtu děsivou knihu o Juráčkovi. Slyším o Kunderovi, Vaculíkovi a dalších. Já jsem je znal, viděl, slyšel, nic nechápal a žil. Nic jsem nepochopil a teď už chápat nechci,“ povzdechne si. Ovšem jeho knížka není smutná ani bezvýchodná, je psaná z lásky k životu a k divadlu.
