Řada z lidí, kteří zůstávají ve válkou sužované vlasti, stále pracuje. Pokud se tedy zrovna neschovávají v krytech. Jsou rádi, že jejich dcery s dětmi utekly do bezpečí. V noci pak nespí, bojí se. A nenávidí Rusy.
„Žijeme v každodenní úzkosti. Pravidelně v krytu. Ve městě je ale také náš syn a mám tady práci. Dcera s dětmi odjela mimo Ukrajinu, komunikujeme přes videospojení, velmi nám chybí,“ uvedl jednasedmdesátiletý Nikolaj z Dnipra. „S manželkou jsme v důchodu, ale nadále pracujeme. I tak nám peníze stačí jen na jídlo, služby a léky.“
Světlaně je 63 let, je také z Dnipra. „Pomáhám tkát maskovací sítě pro armádu. Z Ukrajiny neodejdu. Mám tady matku a syny, jak je mohu opustit?“
