Jako inspirace posloužila knížka Jiřího Hilmery Stavovské národu s podtitulem O tom, jak se Stavovské divadlo stalo součástí divadla Národního. Knížku vydalo Stavovské divadlo v roce 1991 a od té doby stovky výtisků odpočívaly kdesi v podzemním skladu, kde je objevila dramaturgyně Nina Jacques. Vznikl zvláštní divadelní tvar s prvky site-specific, dokumentu, inscenované přednášky a drobných mystifikací.
Událost, která nastala v raných dobách první republiky, velmi svérázným způsobem „vrátila“ německou divadelní budovu Čechům. Druhá interpretace tohoto záboru může znít, že v roce 1920 čeští herci (pochopitelně lehce zmanipulováni politiky) Němcům toto divadlo ukradli. A performance Stavovské národu! se nad touto událostí a samotným činem, který měl po divadelním způsobu předehru i velkou soudní dohru, zamýšlí.
PETRA TEJNOROVÁ A SPOL.: STAVOVSKÉ NÁRODU! Jediné uvedení 18. listopadu 2022 |
Stánek, který patří k nejstarším fungujícím divadlům v Evropě, založil v roce 1783 František Antonín Nostic-Rieneck jako soukromé Hraběcí národní divadlo, roku 1798 přešlo do majetku zemských stavů a stalo se na dlouhou dobu Stavovským divadlem. Na počátku jeho existence se tu hrály německé hry a italské opery (mj. tu jak známo proběhla i premiéra Mozartova Dona Giovanniho) a český živel pronikal na tuto scénu nejprve jen sporadicky. Teprve s příchodem J. K. Tyla jako dramaturga se začaly objevovat hry v češtině pravidelněji, byť jen o nedělních odpoledních.
Postupně se český repertoár začal rozšiřovat, nicméně německy mluvené hry stále převažovaly. Na konci 19. století začalo být jasné, že Národní divadlo potřebuje další budovu. Jak vyplývá z dobových materiálů, o přivlastnění si Stavovského divadla se hovořilo už od samotného počátku 20. století, ale teprve poválečné revoluční změny a vznik republiky tuto záležitost pomohly zrealizovat. Navzdory snahám tehdejšího ředitele Kramera o „navrácení“ budovy už pak Stavovské navždy zůstalo (byť v určité kapitole dějin přejmenováno na Tylovo divadlo) součástí Národního divadla.
Pohled ze zákulisí
Tato fakta tedy posloužila jako základ performance, jež se celá odehrávala v zákulisí. Diváci seděli na jevišti, kam dorazili zadním vchodem z Ovocného trhu, a před nimi se odehrávalo představení. Nejprve se zavřenou oponou a poté s otevřenou. Součástí projektu bylo i to, že diváci mohli vidět několik divadelních „zázraků“, ruční otevírání opony, vysouvání platformy z orchestřiště, ale hlavně plně osvětlený ohromující prostor hlediště Stavovského divadla.
Hlavním průvodcem byl stávající člen souboru Petr Vančura, jemuž sekundovali dva německy mluvící herci, Švýcar Philipp Schenker a Čechorakušanka Markéta Richterová. Především tito protagonisté vkládají do výkladu rozmanité vtipné podněty – vrcholící návrhem, že by se ve Stavovském mělo opět hrát napůl česky a napůl německy.
Když si odmyslíme vstup bývalého dramaturga ND Jana Tošovského, který v individuální meditaci hledal v divadle genia loci, další součást performance se zabývá – byť s nadsázkou – spornou událostí se vší seriozností. Ať už jsou to vstupy historiků Milana Ducháčka a Inezs Koeltzschové, muzikologa Vratislava Šrámka, či právničky Marcely Kolibové. Dozvěděli jsme se tak mj. o pravděpodobnosti toho, že celý zábor byl zpovzdálí manipulován poslanci parlamentu s tichým souhlasem tehdejšího primátora Baxy, ale i T. G. Masaryka.
A když diváci po necelých dvou hodinách odcházeli, odnášeli si nejen velkolepý zážitek z pohledu na Stavovské „zezadu“, ale také výtisk zmíněné knížky Jiřího Hilmery Stavovské národu. Vzpomínka na tuto performanci už ovšem nyní zvolna zapadá prachem, protože se nebude opakovat. Prý také proto, že Češi neradi vzpomínají na chvíle, kdy se nezachovali ke svým německým spoluobčanům zrovna čestně. Takže dnes už divadlo v německé řeči můžeme slyšet jen na festivalu nebo v opeře. Připomeňme, že i druhá německá scéna, dnes Státní opera, připadla Národnímu divadlu.
