Základem festivalu ve městě, kde Janáček žil a tvořil více než padesát let, jsou především operní představení domácích a zahraničních divadel s konfrontací různých pojetí zejména Janáčkových oper. Festival ovšem nabídl také symfonické a komorní koncerty, pořady pro děti, výstavy i putování po skladatelových stopách, ba dokonce menu podle receptů Janáčkovy hospodyně Máři.
FESTIVAL JANÁČEK BRNO 8. ročník 2. – 20. 11. |
Výrazným domácím, brněnským vkladem do festivalového programu se stala premiéra inscenace s neobvyklou kombinací Janáčkovy opery Z mrtvého domu a scénické podoby jeho Glagolské mše. Hudební nastudování bylo brněnským debutem Jakuba Hrůši, který předvedl už při mnoha zahraničních uvedeních Janáčkových oper, nedávno v novém nastudování Káti Kabanové na salcburském festivalu, svůj cit pro vybalancování janáčkovské úsečné strohosti a zároveň emotivní síly.
Syrovost drsného vězeňského prostředí, jeho bezvýchodnost a temnota, prudké výbuchy nenávisti a vášní, bujará rozjařenost při vězeňském divadelním představení a zároveň něha, touha, vřelost spolu s apoteózou svobody vyzařovaly také z výkonu sboru a sólistů v čele s Gianlucou Zampierim, Romanem Hozou, Pavolem Kubáněm nebo Vojtěchem Bergerem, k nimž se v Glagolské mši připojila i Kateřina Kněžíková.
Esteticky, myšlenkově a výtvarně vytříbený režijní rukopis Jiřího Heřmana však v opeře s příběhy kriminálníků ze sibiřské káznice narazil na své limity a propojení s Glagolskou mší jako „rekviem“ za duše zemřelých vězňů vyznění Mrtvého domu spíše rozmělnilo.
Zápisník zmizelého jako jeden z vrcholů
Ze zahraničních operních produkcí festival obohatil Grand Théâtre de Geneve Káťou Kabanovou. Také Tomáš Netopil se v mezinárodní konkurenci prosadil jako janáčkovský dirigent a Kátě Kabanové vtiskl niternost tragického osudu ženy deptané komunitou, v níž naráží na neporozumění slabošského manžela, despotické tchyně, mladicky lehkomyslné kamarádky Varvary i povrchního milence Borise.
Překonat kongeniální inscenaci Káti Kabanové Roberta Carsena s křižovatkami dřevěných lávek na vodní ploše, jak ji v roce 2016 uvedl brněnský soubor, je obtížné. Režie Tatjany Gürbaci sice důvěřovala pěveckému i hereckému umění sólistů, zejména Corinne Winters jako Kátě, Aleši Brisceinovi v roli Borise, ale i Magnusovi Vigiliusovi, který povýšil submisivního Tichona na druhou hlavní postavu inscenace.
Jenže umístění do prázdného prostoru rozlehlé, dozadu ubíhající dřevěné krychle inscenaci „globalizovalo“ tímto příliš univerzálním módním režijním postupem včetně explicitních sexuálních scén mezi Kabanichou a Dikojem.
To režie Olivie Fuchs se v nastudování Věci Makropulos Velšské národní opery s operou o dlouhověkosti propojila mnohem ústrojněji. Z podání Ángeles Blancas Gulin jako Emilie Marty bylo zřejmé, že tato Janáčkova uhrančivá operní diva už dávno není žádná dáma, jak se charakterizuje při bilanci svého třistaletého života a oprošťuje se od strachu ze smrti. Toto pojetí souznělo s prvky grotesky, které se inscenací zajímavě prolínaly.
Pro Tomáše Hanuse bylo hudební nastudování Věci Makropulos s Velšskou národní operou, které od roku 2017 úspěšně šéfuje, triumfálním návratem do svého rodného města, odkud byl z pozice šéfa brněnské opery v roce 2009 „odejit“, aby ho zvali světové operní domy a orchestry.
Jedním z vrcholů letošního festivalu se stal také Zápisník zmizelého díky Nickymu Spenceovi. Třebaže v závěru rezignoval na druhé vypjaté vysoké „c“, mimořádné hlasové proměny a obrovská škála výrazu tohoto skotského tenoristy v souznění s klavíristou Juliusem Drakem a trojicí hlasů Romany Kružíkové, Kristíny Kubové a Ivany Pavlů v poloscénickém provedení šly až na dřeň intimního dramatu mladíka zamilovaného proti všem konvencím do cikánky. Tu sice Václava Krejčí Housková obdařila temnou barvou svého mezzosopránu, ale nedokázala se oprostit od jeho lahodnosti – smyslnost Zefky tím otupila.
Je dobře, že vědomí Janáčkova novátorství vede festivalovou dramaturgii k zapojení uměleckých škol. Letos se Komorní opera JAMU prezentovala dokonce dvěma novinkami nedávných absolventek kompozice, které ve svých dílech reflektují komplikovanost současného světa. Noemi Savková v opeře J.A.K. z Labyrintu adaptovala Komenského Labyrint světa a ráj srdce na současné hledání podstaty lidských hodnot ve víru nástrah a pokušení. Podobné, až existenciální téma si vybrala Markéta Brothánková, když v Kalvárii do tragických osudů dvou rodin zapojila virtuální svět sociálních sítí a Kristovu křížovou cestu.
Letošní festival Janáček Brno měl motto Quo vadis i podle monumentální kantáty Felikse Nowowiejského inspirované románem Henryka Sienkiewicze. Opus získal širší kontext aktuálního tázaní po dalším směřování lidstva v sevření covidové pandemie, války a hrozby posilování diktátorských praktik. Dílo má souvztažnost přímo s Janáčkem – snažil se připojit Brno ke stovce měst po celém světě, které ho po premiéře v roce 1909 uváděly, ale mohutné obsazení se mu sestavit nepodařilo.
Nynější festivalové provedení pod taktovkou Johna Fioreho představilo Quo vadis v jeho plné pozdně romantické monumentalitě i díky vhodně zvolenému prostoru sokolského tělocvično-kulturního komplexu Stadion Kounicova. Wagnerovský basbarytonista Tomasz Konieczny jako apoštol Petr a sopranistka Csilla Boross jako Lydie i Orchestr Janáčkovy opery podpořili patos partitury, zatímco Sbor Slovenského národního divadla v sopránech nárokům tolik nedostál.
Bylo možná dobře, že Janáček Nowowiejského kantátu neslyšel a vydal se svou originální kompoziční cestou. A teď může tuto zlatou hřivnu, kterou Janáček svým dílem zanechal, jemu zasvěcený festival na tak vysoké úrovni rozvíjet.
