Minulý týden zpívala Magdalena Kožená Ravela a Bartóka, tento týden Dvořáka, Krásu a Kleina. Její hlas zraje a drží krásnou vokální linii. V Pěti řeckých písních Maurice Ravela to byl dokonale uměřený impresionismus a orchestr okamžitě zaujal tím, jak citlivě doprovází. Pro Bélu Bartóka a jeho Pět maďarských lidových písní by se možná hodil zemitější hlas, ale provedení bylo koncentrované a muzikální.
V tomto týdnu zpívá Kožená rané Dvořákovy písně ve vkusné a dovedné instrumentaci Jiřího Gemrota. Je trochu sporné, zda instrumentovat Večerní písně pro velký orchestr, protože charakteristická citovost a intimita se vytrácejí a výsledek se přes všechnu snahu interpretů trochu blíží Richardu Straussovi.
Kožená nicméně uplatnila širokou kantilénu, jež se hladce nesla nad ztišeným orchestrem. Po přestávce přišel na řadu Hans Krása, jehož vtipné zhudebnění Morgensternovy poezie vyznělo naprosto ideálně. A Ukolébavka Gideona Kleina na hebrejský text zkomponovaná v Terezíně byla útěšná i mrazivá.
Orchestrální protějšek k písním tvořila minulý týden Devátá symfonie Gustava Mahlera, tento týden je to Dvořákova symfonická báseň Holoubek podle Erbena a Janáčkův Taras Bulba. Britský dirigent Českou filharmonii jakoby povytáhl ještě o třídu výš. Pokud jde o Mahlera, byla Semjonem Byčkovem velmi dobře připravena, protože Devátou symfonii uváděl v minulé sezoně.
Mahlerova Devátá je vrcholné dílo. Druhou větu cítí Rattle velmi rustikálně a provokativně a ve třetí rozehrál ironické drama snad ve všech nástrojových skupinách. Rozlehlá první věta měla své jasné emocionální vrcholy a nejsilněji zapůsobilo dlouhé adagio věty závěrečné. Provedení ve velkém orchestru nechyběla pianissima a jemná sóla dechových nástrojů.
Tento týden zní v Rudolfinu česká hudba. Při minulé návštěvě před třemi lety hrál Simon Rattle Zlatý kolovrat, tentokrát začal ztišeným, ale zároveň osudově naléhavým Holoubkem. Je to jedna z nejpůsobivějších Dvořákových symfonických básní, jež v tichu začíná i končí. A dirigent ji modeloval minutu po minutě. Symfonická báseň obsahuje imitaci mávání holubích křídel, která zněla lehce a zároveň zlověstně – a přesně tak to v hudbě i v Erbenově baladě má být.
Závěrečný Janáčkův Taras Bulba zazněl v dokonale pročištěném zvuku a v jakémsi živém dialogu nástrojových skupin. Nechyběla bohatýrská velkorysost v podání žesťových nástrojů, nádherné bylo houslové sólo Jiřího Vodičky nebo hobojistky Jany Brožkové. Zvuk byl prosvětlený, moderní, v kantilénách vřelý a v dramatických místech správně janáčkovsky úsečný.
Kdo by si myslel, že k české hudbě více přivedla Simona Rattla až jeho manželka Magdalena Kožená, je na omylu. Rattle natočil v Berlíně všechny symfonické básně podle Erbena už před dvaceti lety a Janáčka natáčel ještě dříve, ve svém předchozím působišti u Orchestru města Birminghamu, jež založilo jeho světovou slávu.
A že se tak skvostně vydařilo toto rezidenční hostování v Praze, na tom se muselo sejít mnohem víc příznivých vlivů než přímluva manželky. Stojí za tím tvrdá a precizní práce Semjona Byčkova, cílevědomý management, jenž dlouhodobě usiluje o dirigenty této kategorie, a v neposlední řadě odhodlání hráčů pouštět se do náročných programů. Přál bych českým hudebníkům, aby v nich podobná setkání zanechala co nejhlubší stopu. V paměti posluchačů tyto koncerty určitě dlouho zůstanou.
