Fotografie této provenience na jiných festivalech často stojí na okraji zájmu, jak tomu třeba bylo letos v Arles, kde až na výjimky vůbec nebyla zastoupena polská, česká, slovenská nebo maďarská fotografie. Zakladatel a dlouholetý ředitel festivalu Václav Macek (od loňska s Evou Hodek) každoročně rozděluje festivalové výstavy do sekcí a předem stanoví jedno dominantní téma. To však není závazné pro všechny expozice, jenom pro část z nich.
Život afrických albínů
Letos je takovým tématem portrét. Je mu zasvěcena třeba expozice českého fotografa Antonína Kratochvíla, který proslul jako válečný fotoreportér, současně však vytvářel osobité portréty slavných osobností, často v úzké spoluprací s fotografovanými, kteří byli ochotni dlouhé hodiny pózovat v exteriérech Londýna, New Yorku a dalších velkoměst, při východu i západu slunce nebo v ostrém protisvětle.
Nejrozsáhlejší portrétní cyklus vznikl ve spolupráci s Davidem Bowiem, jemuž je také věnována nová Kratochvílova kniha i zásadní část bratislavské výstavy.
Expozice však zahrnuje i netradiční portréty Boba Dylana, Jeana Rena, Wiliama Dafoea, Keitha Richardse, Liv Tylerové a dalších osobností i pár portrétů neznámých lidí. Kratochvíl v těchto černobílých snímcích mistrovsky propojuje inscenovanou a reportážní fotografii a ke zvýšení expresivity využívá netradičních kompozic, hrubého zrna, omezené tonální škály a nezřídka i pohybové neostrosti.
Jeho díla jsou vzdálená od tradičních ateliérových portrétů, jsou syrovější a více odhalují kontrasty mezi mediálními obrazy celebrit a jejich reálným charakterem a životem. Portréty dominují i na rozsáhlé výstavě Hommage á Marián Varga, složené z prací 75 českých a slovenských fotografů, kteří různým způsobem a v různé době fotografovali nedávno zemřelého slovenského hudebníka. Jiný typ portrétů představuje výstava britského fotografa Nicka Brandta, která doputovala z festivalu La Gacilly/Baden, s nímž Měsíc fotografie už pár let spolupracuje.
Brandtovy velkoformátové fotografie odevzdaně působících prostých Afričanů, za nimiž z mlhy nebo prachu vystupují v přízračných konfrontacích sloni, nosorožci, žirafy a další zvířata, mohou připadat až příliš efektní a líbivé, ale sugestivně varují před devastací přírody a ekologickou i ekonomickou katastrofou. Nelze nezmínit, že Brandt věnoval velké sumy z prodeje svých děl na záchranu ohrožených druhů afrických zvířat.
V Africe, konkrétně v Tanzanii, vznikl také soubor portrétů a moderních subjektivních dokumentů Albíni od polského fotografa Michała Szalasta. Jeho výtvarné silné černobílé fotografie, invenčně pracující s omezenou tonální škálou a s eliminací podružných obrazových prvků, korigují obvyklé představy o tragickém životě lidí, kteří jsou kvůli odlišné barvě pleti svými černými spoluobčany nenáviděni, ostrakizováni a někdy i zabíjeni.
Szalast během delšího pobytu získal důvěru mnohých albínů a mohl je coby nevnímaný pozorovatel fotografovat v jejich domovech, při práci nebo u lékaře. Ve svých fotografiích, v nichž často nechybí jemné symboly a metafory, s empatií ukazuje, že tito lidé přes své handicapy touží žít stejně jako jejich šťastnější sousedé.
Řada portrétů se objevuje i na výborné výstavě studentů Ateliéru reklamní fotografie Univezity Tomáše Bati ve Zlíně s názvem Šťastný stesk a na rozsáhlé expozici studentů Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě s názvem Tváří v tvář. Ta ovšem nezahrnuje jenom portréty a autoportréty, ale i fotografie s tématy autorské sebereflexe, introspekce či mezilidských vztahů.
Největší atrakcí historické části festivalu je komorní retrospektiva slavného maďarského tvůrce Martina Munkácsiho, který v meziválečném období během svého působení v Německu a později v USA vytvořil přelomová díla v oblasti reportážní, portrétní i módní fotografie. Nejdůležitější byl jeho průkopnický vklad do fotografie módy.
Byl první, kdo ve svých dynamických snímcích modelek v exteriérech opustil tradiční ateliérové pojetí. Moderní slovenská fotografie ze stejného období je zastoupena expozicí Miloše Dohnányho, jehož diagonálně komponované portréty nebo fragmenty architektury nezapřou, že studoval na bratislavské Škole uměleckých řemesel u Jaromíra Funkeho. Velmi dobře je zastoupena i současná slovenská fotografie, reprezentovaná silnými fotografiemi Juraje Mravce, ukazujícími, jak ruská agrese tragicky zasáhla do života na Ukrajině, autoreflexivními dokumenty Martina Kollára či intermediální tvorbou Martina Štrby či Ester Sabik.
Když k tomu připočteme výstavu rakouského multimediálního umělce Erwina Wurma propojujícího v cyklu One Minute Sculptures performativní umění se sochařstvím, expozici Na sever! s díly skandinávských fotografů Penttiho Sammallahtiho, Regnara Axelssona či Erika Johanssona nebo soutěžní výstavu fotografických publikací ze střední a východní Evropy, je zřejmé, že letošní ročník bratislavského Měsíce patří k nejlepším v jeho dosavadní historii.
