Má něco společného právo a spiritualita? Asi jste si všimli, že právo jako disciplína se často váže s oblastmi jako morálka, etika nebo ekonomika. S duchovnem se ovšem střetává jen zřídka, vlastně skoro nikdy. První výjimkou v našich končinách je sbírka esejů Už mi to docvaklo, aneb Spásu v právu nenajdeš od matadora právnické profese Petra Vyroubala (více k jeho profesní činnosti najdete ZDE).
Na první pohled se zdá, že právo a duchovno jsou téměř protikladné disciplíny lidského poznání, což jakoby naznačoval i podtitul knihy. Právo má v popisu práce výlučně pravidla soužití mezi lidmi, spiritualita se naopak zaobírá vztahem člověka vůči Bohu či nekonečnu. Sám autor vychází z premisy, že zmíněné disciplíny nejsou ani tak v protikladu, jako v mimoběžném vztahu. Přesto se při bližším pohledu ukazuje, že ač běží po různých drahách myšlení, naráží často na stejné pojmy a abstraktní kategorie.
Vezměme si takové zákony - rozhodně bytostná doména práva, řeknete si. Jenže co třeba Desatero? Není to základní soubor pravidel naší civilizace, který řeší nejen Boha, ale i soužití mezi lidmi? Nemluvě o Božích zákonech či kanonickém právu. Nakonec Jahve přece uzavřel se svým lidem na hoře Sinaj smlouvu. Podobně je tomu s pojmy jako rovnost, čest, pravda, čas, vina, víra, štěstí, soud nebo rozum. Co se posledního týče, Petr Vyroubal vztah práva ke spiritualitě přirovnává ke „zvláštní koexistenci rozumu a toho, co náš rozum přesahuje.“
Pravda, lež a fikce
Autor není jen právníkem, ale i oddaným spirituálním hledačem. Sám sobě někdy přezdívá „holistický advokát“, neboť celostní vnímání mu umožňuje vidět věci v netušených souvislostech. Nechtěl prý psát žádnou osvětu - právnickou ani duchovní. Po stylistické stránce by se jeho eseje daly nazvat souborem rozverných glos od ovíněného lingvisty. To poslední je narážka na jeho zálibu ve vínu a jazykové analýze současně. Obrací slova tam a zpátky jako degustér vína.
Už mi to docvaklo, aneb Spásu v právu nenajdeš 208 stran nakladatelství Galén 2022 ilustrace Jiří Slíva |
Nakonec „na počátku bylo Slovo, a to slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“, cituje Janovo evangelium. Je to ovšem právo, kde jsou slova a jejich drobné významové odchylky podrobovány nejostřejšímu sledování. Ač tedy nejde o osvětu, přesto se s lecšíms novým právní laici seznámí. Vezměme si jen, kolik termínů se váže ke kategoriím v obou disciplínách z nejsvatějších, tedy k pravdě a lži.
Katecheté si vystačí s „nevydáš proti bližnímu svému křivého svědectví“ (deváté přikázání - ó jak právnicky zní), právníci ovšem rozlišují mezi notorietou (všem jasnou skutečností - obsahem podpisu je jednoznačně příjmení, ač to není nikde výslovně řečeno), právní fikcí (často zjevnou nepravdou - zásilka se považuje za doručenou, i když často vůbec doručena nebyla), právní domněnkou (ta většinou skutečnosti odpovídá, ale někdy také ne - např. nezvěstný muž prohlášený za mrtvého může být naživu), pravdou formální (nějaká strana sporu je před soudem přesvědčivější než druhá), pravdou materiální (to je samotný skutkový stav) a dobrou vírou (vyjadřovanou slovním spojením „má se za to, že někdo jednal poctivě..“)
Podobně jsou rozebrány i pojmy jako vina (versus hřích), rozum (versus vědomí), tajemství (advokáta i zpovědníka) a další. Dozvíme se, že latinský termín „persona“ je příbuzný se slovem „maska“ (per sonare = zníti přes) a že právo víceméně nezajímá spravedlnost, ale především rozsudek.
Humor, beletrie, nebo právo?
Těžko říci, na jakou cílovou skupinu kniha míří, ale je dostatečně srozumitelná každému laikovi s minimálním přehledem v právu a středně rozvinutým zájmem o duchovno a filosofii. Spíše ji snad otevře „hledač pravdy“, než student práv. Nakonec i sám autor přiznává, že na světě je málo právníků s přesahem do spirituality. Balancování na hranici žánrů se projevilo mimo jiné v tom, jak s jeho knihou naložila jednotlivá knihkupectví: zatímco v Kosmasu byla zařazena do sekce beletrie, v Luxoru se nachází v sekci humoru a v Academii v sekci práva.
Přestože nemá jít o osvětu, laický čtenář se lecčemus novému přiučí, neboť „holistické“ sledování dvou mimoběžek prolínajících se překvapivě v tolika tematických hvězdokupách nabízí lidskému rozumu - který je pro právo takovým „bůžkem“, zatímco pro spiritualitu tyranem a zdrojem frustrací - spoustu chutné potravy. Zbývá dodat, že knihu vtipně doplňují ilustrace výtvarníka Jiřího Slívy, který každou kapitolu okořenil nějakým mluvícím obrázkem. Jedná se v každém případě o originální a podnětné čtivo.
