náhledy
Německý stíhací trojplošník Fokker Dr.I se stal velkou legendou, bohatě přiživovanou i osobou Rudého Barona, vlastním jménem Manfreda von Richthofena. Pravda ovšem je, že Fokkerův trojplošník vznikl jako odpověď na britský Sopwith Triplane, který se tak trochu neprávem krčí v jeho stínu. A tak se dnes podívejme na první operačně nasazený stíhací trojplošník prostřednictvím sady komentovaných fotografií.
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0
Prototyp stíhacího trojplošníku Sopwith Triplane poprvé vzlétl na konci května roku 1916. Letoun konstrukčně vycházel z dvouplošné stíhačky Sopwith Pup, ale snahou konstruktérů bylo přinést výkonnější stroj. Dvojplošník Sopwith Pup měl totiž slabý motor o výkonu 80 koní (v pozdější době i 100 koní), ale to kompenzoval malou vzletovou hmotností 556 kilogramů a navíc vynikal slušnou obratností. Například německý Albatros D.III, který se nad frontou objevil v prosinci 1916, měl motor o výkonu 160 koní, byť ten si zase musel poradit se strojem o vzletové hmotnosti větší než 900 kg.
Autor: BAE Systems
Sopwith Pup aneb lehké štěně se slabým motorem, které také dokázalo kousnout. Trojplošník Sopwith Triplane ze „štěněte“ částečně konstrukčně vycházel a šlo to ráz na ráz, válečná doba je hektická a není radno zaváhat. Prototyp stíhačky Sopwith Pup poprvé v únoru 1916 a sériová výroba začala vydávat své plody v květnu toho roku. A jak už víme, koncem toho května už letěl i prototyp Sopwith Triplane.
Autor: San Diego Air & Space Museum
Postrachem dohodových letců se na podzim 1916 staly německé stíhačky Albatros D.I, D.II a D.III (viz foto), kdy tyto typy se nad frontou objevily v rychlém sledu za sebou. Na straně dohody se i lehké stíhačky Sopwith Pup snažily s tehdy dominujícími Albatrosy držet krok, respektive se o to snažili jejich piloti, což se jim díky letovým vlastnostem „štěněte“ a s trochou štěstí mohlo do jisté míry i dařit.
Autor: public domain
Sopwith Triplane byl výkonnějším strojem než Sopwith Pup, pro Albatrosy se stal mnohem tvrdším oříškem. Trojplošnou stíhačku poháněl rotační devítiválec, nejčastěji typu Clerget 9B o výkonu 130 koní, který stroji o vzletové hmotnosti 700 kilogramů nadělil maximální rychlost téměř 190 km/h. Stále relativně lehký stroj s křidélky na všech třech křídlech opět vynikal obratností. Také jeho stoupavost je hodna pochvaly. Naopak zaostával v rychlosti ve střemhlavém letu, takže těžko mohl utíkat z boje, pokud se pro něj nevyvíjel dobře. Na druhou stranu pilotům Albatrosů zase hrozilo, že je při letu střemhlav opustí štěstí, konkrétně tedy křídlo.
Autor: public domain
Sopwith Triplane prakticky převzal trup a ocas z typu Sopwith Pup, samozřejmě zcela nová byla křídla a jejich vzpěrový systém. Křídla měla mnohem menší hloubku, což bylo plusem pro rozhled pilota. A rozhled pilota je při leteckém boji velice důležitý. Jinak rozpětí obou typů bylo stejné. (foto: replika Sopwith Triplane ze Shuttleworth Collection)
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0
Už také bylo zmíněno, že Sopwith Triplane měl křidélka na všech třech křídlech. Na druhou stranu řada dvouplošníků měla křidélka pouze na horním křídle, což je zase konstrukčně výhodnější a navíc si s tím i vystačily. I německý trojplošník Fokker Dr.I měl křidélka pouze na horním křídle, přesto obratností vynikal též. (foto: replika Sopwith Triplane)
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0
Základní technické parametry stíhacího trojplošníku Sopwith Triplane jsou následující: rozpětí 8,08 m, délka 5,74 m, prázdná hmotnost 450 kg, vzletová hmotnost 700 kg. K pohonu sloužil rotační devítiválec Clerget 9B o výkonu 130 koní, i když první prototyp a malý počet strojů z počátku sériové výroby měly slabší Clerget 9B o 110 koních. Letoun dosahoval maximální rychlosti téměř 190 km/h, vytrvalost činila dvě a tři čtvrtě hodiny, resp. dolet něco přes 500 kilometrů. Standardní výzbroj tvořil jeden synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7 mm, malý počet strojů nesl dvojici kulometů.
Autor: MLWatts, CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication
Stíhačky Sopwith Triplane se nevyráběly v žádných závratných objemech, celkem jich vzniklo kolem 150 kusů. Mezitím se totiž už připravovala nová dvouplošná stíhačka Sopwith Camel. Porovnejmě si tedy výrobní objemy, Sopwith Pup 1 796 kusů, Sopwith Triplane 150 kusů a Sopwith Camel asi 5 150 kusů. A u Němců opět relativně málo početný Fokker Dr.I s 320 kusy a jejich nejlepší stíhací stroj, který přišel po něm, tedy Fokker D.VII byl vyroben v počtu 3 800 kusů. (foto: replika Sopwith Triplane ze Shuttleworth Collection)
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0
Objednávky na sériové stroje Sopwith Triplane přišly od obou potenciálních domácích uživatelů, tj. od Královského leteckého sboru (RFC, Royal Flying Corps) na 166 kusů a od Královské námořní letecké služby (RNAS, Royal Naval Air Service) na 70 kusů. Protože RFC teklo do bot (a komu také ne), požádala RNAS o pomoc. A tak RNAS přenechala RFC svoji objednávku na 60 kusů velice povedených francouzských stíhaček SPAD VII výměnou za celou objednávku 166 strojů Triplane. I když už víme, že celkový objem výroby strojů Sopwith Triplane se nakonec zastavil na asi 150 kusech. A téměř všechny tedy sloužily v perutích Královské námořní letecké služby RNAS (ale zase některé z těchto perutí byly v rámci zmíněné pomoci podřízeny RFC). Název RNAS možná mate, ale ta bojovala také nad francouzským bojištěm. A další uživatelé? Jen několik strojů měli k dispozici Francouzi a jeden byl dodán do Ruska.
Autor: public domain
Když se Sopwith Triplane objevil na válečném nebi, představoval v té době nejlepší britský stíhací stroj. Stoupavostí a dostupem převyšoval německý Albatros D.III. Když se Manfred von Richthofen setkal s britským trojplošníkem v boji, tak se vyjádřil, že je v té době nejlepší dohodovou stíhačkou. Stejný názor sdílela řada německých stíhačů. Tyto tendence byly umocněny poté, co se letuschopný Triplane dostal Němcům do rukou a ti si ho v letu vyzkoušeli. (foto: ukořistěný Sopwith Triplane v německých rukou)
Autor: public domain
Sopwith Triplane tedy Němce do značné míry ohromil. A tak není divu, že sami němečtí stíhači zatoužili po trojplošníku. V Německu vypuklo tzv. trojplošníkové šílenství, výrobci letadel přicházeli s jedním stíhacím trojplošníkem za druhým, přičemž různých prototypů vzniklo nepočítaně (s trochou snahy by to spočítat šlo, i když řádově to šlo do nižších desítek). Ujal se však pouze jeden typ, již zmíněný legendární Fokker Dr.I, byť ve stopovém množství deseti kusů mu ještě sekundoval Pfalz Dr.I. Ale každý asi ví, že trojplošník představoval v konstrukčním soupeření mezi jednoplošníky a dvouplošníky pouze okrajovou a časově omezenou záležitost. (foto: repliky Sopwith Triplane a Fokker Dr.I)
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0
Stíhačky Sopwith Triplane od 1. perutě RNAS na polním letišti ve Francii
Autor: public domain
Nejlepším pilotem britského trojplošníku byl Kanaďan Raymond Collishaw, jehož stroj (resp. jeden z jeho strojů) pojmenovaný „Black Maria“ představuje tato povedená replika. Raymond Collishaw má na svém kontě 60 vzdušných vítězství, z toho jich 34 dosáhl právě na typu Sopwith Triplane.
Autor: Bernard Spragg, public domain
Raymond Collishaw létal na stroji Sopwith Triplane u 10. perutě RNAS, kde velel proslavené letce B, což je čistě rozlišovací označení letek u perutí, neznamená to, že by byla horší než letka A, nebo lepší než letka C. Letka B byla u 10. perutě RNAS zkrátka nejlepší. Říkalo se jí také „Černá letka, kdy tento název vycházel z černých doplňků na letadlech (kryt motoru a partie trupu za ním, nohy podvozku a zakrytování výpletu kol, stabilizátor SOP) a dvouslovných jmen letadel začínajících slovem „Black“. Alespoň zpočátku byli všichni piloti této letky Kanaďané. (replika Sopwith Triplane představující stroj Raymonda Collishawa)
Autor: Bernard Spragg, public domain
Jediný exemplář Sopwith Triplane, dodaný do Ruska k seznámení místních s touto technikou, tam dlouho nosil původní britské označení.
Autor: public domain
Do dnešního dne se dochovaly dva kusy Sopwith Triplane jako muzejní exponáty. A dále jsou zde i čtyři povedené létající repliky, a když hovoříme o replikách, tak alespoň svými tvary a rozměry nejsou originálům nic dlužny. (foto: Sopwith Triplane v muzeu RAF v Hendonu)
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0
Sopwith Triplane, replika ze Shuttleworth Collection
Autor: Ronnie Macdonald, CC BY 2.0
Repliky stíhaček Sopwith Triplane a Fokker Dr.I
Autor: Tony Hisgett, CC BY 2.0