Pro diváka je hledání rytmu ve vystavených dílech občas složitější, ne v každé z vystavených prací je tento prvek rozpoznatelný na první pohled. Generační rozpětí vystavujících je široké, od šedesátých let po současnost. Jejich tvorba, v níž hraje rytmus podstatnou úlohu, je ovlivněna mimo jiné všeobecným vývojem. V jeho důsledku vznikala díla různých forem, jejichž výsledná podoba je odrazem individuálního vnímání měnícího se světa jednotlivými výtvarníky.
„Tvorba vystavujících umělců odráží proměnlivý stav společnosti, technický pokrok, možnosti nových médií, vstřebává poznatky přírodních věd a filozofie. Zvolil jsem taková díla, která by vytvořila ucelenější obraz o proměnách rytmu ve výtvarném umění,“ uvedl na vernisáži Jiří Machalický.
RYTMUSKurátor: Jiří Machalický Galerie U Bílého jednorožce Do 15. ledna |
Výstava není koncipována chronologicky, sama díla prozradí, v jaké době asi vznikala. Objekt Architekton II. z roku 1968 (dřevo, akryl) od Eduarda Ovčáčka se odkazuje k jiným trendům než třeba o třicet let starší díla Bez názvu Jana Nálevky vytvořená z obyčejných tužek. Pohled na tyto práce u návštěvníků možná vyvolají individuální asociace, ne vždy založené na vědeckém základě. První jmenovaná někomu připomene stavebnici Merkur, druhá už lego.
Jména většiny autorů jsou veřejnosti známá a až na některé jedince z nejmladší generace i často citovaná a vystavovaná. Výjimkou je zapomenutý mnohostranný tvůrce z doby první republiky, který odešel ze světa nedoceněný. Je záslužné, že si na něho Machalický vzpomněl a vyjednal v pražské Národní galerii zápůjčku jeho díla. Poetickým akvarelem nazvaným Měsíček svítí z roku 1932 připomněl kurátor schopného architekta, výtvarníka, vědce a myslitele Arnošta Hoška (1885–1941). Umělec se zabýval hledáním spojitostí mezi vnímáním výtvarného umění a muziky.
V časopise Architekt o něm v roce jeho skonu Oldřich Starý napsal, že „Arnošt Hošek se svými estetickými silokřivkami a barevnými tóny snažil o výtvarný obraz hudby v její vlastní podstatě“. Také mladší výtvarníky inspiruje podle Machalického především hudba. K některým prezentovaným dílům byla přímo složena a stala se jejich součástí. Je tomu tak například u Jany Babincové a Jolany Havelkové.
Z klasiků, jejichž tvorba je s rytmem spojována téměř automaticky, jsou zastoupeni Zdeněk Sýkora, Hugo Demartini, Jan Kubíček, Radek Kratina, Dalibor Chatrný a Ivan Chatrný. Na ně navazují výtvarníci, kteří se rozvíjeli především v 80. až 90. letech. Z nich kurátor vybral například Václava Stratila, v jeho díle Album je rytmus čitelnější než u kresby cigaretou nazvané Propalovanka Jana Steklíka.
Právě na tomto příkladu lze uvést, že rytmus ve výtvarném díle může mít mnoho podob, které jsou odvislé od osobního přístupu každého jednotlivce. Řada z nich přiměje návštěvníka k zamyšlení a hledání smyslu autorova pojetí. Z dalších tvůrců je to mimo jiné Lubomír Přibyl, od něhož vyniká Posun lichoběžníku, či Ivan Kafka a jeho originální Zdvojení. Barevně výrazné, geometricky pojaté dílo Bez názvu reprezentuje Jiřího Matějů. Petra Kvíčalu zase hravě pojatá práce v červeno-černé kombinaci (rovněž Bez názvu).
Jiný vztah k tématu rytmus mají podle Machalického nejmladší umělci, využívající možností nových médií, která dříve buď vůbec neexistovala, nebo se v umělecké tvorbě příliš neobjevovala. Zároveň je instalace, bohatá na osobnosti i kvalitní díla, důkazem, že i mezi autory, jejichž data narození od sebe dělí desítky let, existuje umělecká kontinuita.
Dokazují to díla Marka Meduny, Markéty Othové, Vladimíra Houdka nebo Jiřího Staňka. Jejich práce nepatrně připomínají starší díla, nevzbuzují však dojem, že by mladí „klasiky rytmu“ kopírovali. Pouze svým osobitým stylem rozvíjejí vybrané prvky, jež se samy notoricky nabízejí.
