V několika posledních letech se na české scéně objevilo několik výrazně mladých skupin (tedy složených z muzikantů ve věku málo přes dvacet), které mají jedno společné: úctu ke klasickým žánrům, jako je blues, rhythm’n’blues, soul či funky, schopnost se od těchto žánrů odrazit k vlastnímu výrazu, omladit je současnou energií a svoji tvorbu důvěryhodně a přesvědčivě předat publiku. Za všechny jmenujme skupiny The PeaNuts, Foxy Mama anebo právě Steven’s.
Ti jsou ze jmenovaných sice jako kapela nejmladší, ale zároveň bezesporu nejdál. Což je v první řadě dáno tím, že jejich frontman Štěpán Kordík, zpěvák a na pódiu především kytarista (ve skutečnosti ovšem multiinstrumentalista schopný na úrovni zahrát i na saxofon, klávesy nebo bicí), už před vznikem kapely sbíral velmi pilně muzikantské zkušenosti v jiných projektech.
Ostatně Steven’s vlastně vznikli víceméně náhodou, na písničkách Štěpán Kordík zprvu pracoval sám: „Pandemie mi poskytla časové okno na vznik alba. První studiové střípky pochází z léta 2020. Během nahrávání mi došlo, že píšu hudbu spíš pro kapelu. Postupně jsem přizval hudebníky, co tvoří dnešní sestavu.“ Ty muzikanty se sluší vyjmenovat, protože jsou Kordíkovi přes jeho výraznost dobrou oporou: Honza Donda (baskytara), Miki Kopecký (klávesy), Honza Řehák (bicí) a vokalistky Marta Nováková a Kristýna Gubišová.
Steven’s se poprvé představili singlem a klipem Enough, šlapavou rhythm’n’bluesovou písničkou se stylově zaranžovanou dechovou sekcí, která samozřejmě nechybí ani na debutovém albu. Na základě ohlasu tohoto songu se přihlásili do soutěžního klání Blues Aperitiv, kde naprosto přesvědčivě zvítězili, a letos v listopadu na 26. ročníku mezinárodního festivalu Blues Alive absolvovali jeden ze křtů svého prvního alba.
Bez mindráků
Steven’s se v jedenácti písních alba, které je v současné době k dispozici v digitální podobě na streamovacích platformách, a někdy po Novém roce bude následovat vinylové LP (mimochodem pěkný obal grafičky Alice Hrdličkové se bude v tomto formátu velmi dobře vyjímat), představují jako kapela naprosto jistá, sebevědomá a přesvědčivá. Hrávají na bluesových akcích, jak už bylo řečeno, ale ničemu nejsou tak vzdáleni jako konzervativní podobě tohoto žánru.
Klidně ukročí až k orientální melodice v písničce Cobra, album uzavírají baladou Meaning of Your Life, při které nemohou posluchače nenapadnout třeba Beatles. Vzhledem k věku nemají zábrany se ve funkové Lost Heaven dotknout skoro až disko rytmu, kterého by se o jednu, neřku-li, o dvě generace mladší hudebníci s podobnými kořeny vyděsili.
A pro gradaci alba klidně písničku What Who Why When How, s dominantním zvukem varhan odkazujícím ke gospelu, vyšroubují ve finále skoro až k hranicím metalu. Steven’s prostě vůbec neřeší, co je „dovoleno“ a co „zakázáno“, to už je jejich generaci zaplaťpámbu naprosto cizí a při muzikantských schopnostech, které kapela má, to působí zcela přirozeně, jako houska na krámě.
Dalším zásadním pozitivem a tím se také Steven’s odlišují od starších kapel a jsou tím, co lze nazvat čerstvým větrem, je naprostá absence jakýchkoli mindráků. Štěpán Kordík sice píše texty v angličtině (to, že jeho podání není žádná „czenglish“, se v této generaci tak nějak rozumí samo sebou), ale jinak se nás rozhodně nesnaží přesvědčit, že je černý otrok uprchlý z bavlníkové plantáže; zpívá prostě jako mladý kluk z Karlových Varů, který má setsakra dobře naposlouchanou hudbu „všech barev“, nějak si ji ve své hlavě a prostřednictvím svého talentu přebral a teď zpívá sám za sebe svoje písničky.
A totéž hraní na kytaru: nehraje si ani na Hendrixe, ani na Claptona; ne že by nehrál kytarová sóla, jsou ale stručná, výstižná, a tím pravdivá, žádné efektní pětiminutové exhibice (na které by jistě hráčsky měl).
Takový debut prostě dělá radost.
