Protesty v Číně: frustrace z politiky nulového covidu
David GardášDrakonická opatření čínské vlády proti covidu nemají ze zdravotnického hlediska smysl a slouží jen k udržování kompletní kontroly nad obyvatelstvem. Lidé se proti nim masivně bouří.
V posledních dnech mnohá čínská města zachvátily protesty, jaké země dlouho nepamatuje. Nikoli snad pouze počtem protestujících — těch bylo poměrně dost už letos v létě při bankovní a hypoteční krizi v provincii Che-nan. Na rozdíl od letních demonstrací však ty současné nejsou omezeny na ekonomickou rovinu a provinční oblast. Lidé napříč celou Čínou konfrontují politiku samotné Komunistické strany Číny včetně jejího nejvyššího představitele, generálního tajemníka Si Ťin-pchinga.
Současné nepokoje nejsou bleskem z čistého nebe, ale spíše kulminací dlouhodobé frustrace obyvatel z politiky nulového covidu, kterou čínské vedení již bezmála tři roky dusí svobodu obyvatel. Ve čtvrtek 13. října, pouhých několik dní před jubilejním 20. sjezdem Komunistické strany Číny, vyvěsil protestující na centrálním mostě v Pekingu transparent, kterým požadoval větší svobodu a celkové přehodnocení vládního přístupu, a to s kritickým odkazem na samotného generálního tajemníka Si Ťin-pchinga. Úřady pochopitelně jakékoliv zmínky o incidentu zcenzurovaly.
Rozbuškou současných projevů nespokojenosti se stal požár výškové budovy v Urumči, hlavním městě Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang v západní Číně. Požár si vyžádal deset mrtvých, čemuž zjevně napomohlo drastické uzavírání budov a ulic po celé Číně, které vychází ze Si Ťin-pchingovy politiky nulového covidu.
Do ulic následně vyšli obyvatelé města z řad Ujgurů, čelících represivní etnické politice ze strany centrální vlády, ale i Chanů, tedy etnických Číňanů. Poté se začali přidávat i lidé v dalších městech včetně nejlidnatější Šanghaje a společně se dožadovali ukončení opatření, která ve světě nemají obdoby.
Udržení nuly i za cenu nastolení dystopie
Zářným příkladem je aplikace zdravotní kód, bez které především obyvatelé měst v podstatě nemohou fungovat. Aplikace totiž slouží jako jakýsi semafor, na němž pouze zelená barva umožňuje občanům běžný pohyb po městě — od návštěv obchodů, restaurací, hromadné dopravy, až po opuštění bytového bloku. Problémem je, že pouhý jeden pozitivně testovaný může svým pohybem s telefonem v kapse virtuálně „nakazit“ tisíce jiných uživatelů aplikace v okolí, a děje se tak i zpětně skrze permanentní trasování pohybu obyvatel.
Jeden nakažený tak v lepším případě vynutí povinné testování všech svých souputníků — nezřídka v tisícových i vyšších počtech, v horším pak izolaci či nucený odvoz do jednoho z masivních karanténních táborů, oficiálně nazývaných „dočasné zdravotnické zařízení pro izolaci a pozorování“.
Jako by to nestačilo, zdravotní kód posloužil úřadům ještě k cílenému zamezení protestů při nedávné bankovní krizi v Che-nanu — lidem chystajícím se do provinčního hlavního města aplikace jednoduše začala ukazovat červenou. Jde o jasnou ukázku zneužitelnosti digitální identity v autoritářském režimu.
Je samozřejmě chvályhodné, že Čína držela po dlouhou dobu čísla nakažených a obětí na nízkých číslech. A to nejen v poměru k vlastní populaci, která je nejvyšší na světě, ale i v absolutních číslech.
Nelze přitom však přehlížet dva zásadní problémy. Jedním je ona absolutnost, s jakou režim prezentoval nulu případů jako jediný přijatelný výsledek. S odstupem tří let a při reflexi současné situace v Číně i mimo ni je očividné, že to není dost dobře možné.
Druhým problémem jsou samotná prezentovaná čísla. Oficiální statistiky předkládané čínským ministerstvem zdravotnictví a Centrem pro kontrolu nemocí byly od počátku pandemie zpochybňovány a mnohé oběti i přes prokazatelnou souvislost mezi nákazou a úmrtím nebyly do statistik vůbec započítány.
Bylo jen otázkou času, kdy občané Číny začnou hlasitěji vyjadřovat svůj názor na přístup vlády k řešení pandemie. Lpění na drakonických opatřeních má jen jediné logické opodstatnění — totiž udržování kompletní kontroly nad obyvatelstvem.
Pokud komunistický režim nebude reflektovat volání veřejnosti po změně a neumožní lidem konečně zbavit se permanentního digitálního dozoru, několikaměsíčních lockdownů a nekončícího hromadného testování, pak hrozí, že současné lokální protesty přerostou v silnější vlnu odporu vůči Si Ťin-pchingovu autokratickému režimu.