Jeho průzkumem vyšlo najevo, že fosilie nepatří do rodu Stewartia, nýbrž Symplocos. Oba rody dosud na Zemi žijí. Mají i česká jména. Stewartia je stevarcie. Symplocos je samoduť.
Jantarové fosilie nejsou velká vzácnost. Většinu jich však tvoří členovci. Rostlinných pozůstatků je v jantaru jen něco mezi jedním a třemi procenty. Bývají navíc malé. Fosilie květů mívají od několika milimetrů do 1,5 centimetru.
Víc než pětatřicet metrů. Dosud neznámý ichtyosaurus překonal velikostí plejtváka |
Stewartia kowalewskii, dnes už přejmenovaná na Symplocos kowalewskii, je výjimka. Místo jejího nálezu se nedochovalo. Nejspíš to ale bylo v oblasti dnešní ruské exklávy Kaliningradu. Odtud totiž pochází zhruba devadesát procent jantaru.
Průhledný naoranžovělý minerál vznikal ztuhnutím stromové pryskyřice. Jantarové fosilie ze všeho nejvíc proslavil americký spisovatel Michael Crichton. V románu Jurský park z roku 1993 udělal z jantaru prostředek ke vzkříšení vyhynulých dinosaurů. Biotechnologické firmě se v knize podaří získat vzorek pravěké DNA ze střeva komára, který bodl dinosaura a stal se jantarovou fosilií.
Komáři se v jantaru opravdu dají občas najít. Krev jejich obětí se ale v jejich střevech nedochovává. Samotný jantar by snad mohl sloužit jako dobré médium k uchování DNA. Podle jedné studie v něm teoreticky vydrží až 100 milionů let. V praxi se to zatím nepodařilo prokázat. V roce 2013 se genetici pokusili najít stopy DNA dvou včel uvázlých v pryskyřici před necelými 11 tisíci lety. Dědičný materiál však nepřežil ani tuto krátkou dobu.