Kusinerna Riippa: Spolupráce s bratrancem je lepší než s bratrem

Rozhovor s Jessicou Riippou z dua Kusinerna Riippa

Jak vznikla vaše hudební spolupráce s vaším bratrancem Nikem?

Můj bratranec Niko Riippa je bluesový kytarista. Je členem Evropské bluesové unie a hudbě se věnuje už mnoho let. Já k němu vzhlížím s úctou a jsem moc ráda, že mám možnost s ním spolupracovat. Hrajeme spolu vlastně celý život, ale teď jsme vydali druhé společné album. Na prvním albu jsme sice použili vlastní hudbu, ale texty pocházely od známých básníků z našeho rodného kraje. Tentokrát jsme si ale už všechno napsali sami… Mimochodem myslím, že s bratrem nebo sestrou by se mi tak dobře nespolupracovalo, ale s bratrancem to funguje docela dobře. Máme k sobě blízko, ale zase ne až tak moc blízko…  

Na svém prvním albu Vedil zpíváte zhudebněné básně. Proč jste se rozhodli pro tento koncept?

Na začátku jsme si řekli, že když spolu natočíme album, bude ve švédštině, což je náš mateřský jazyk. Jsme totiž příslušníci švédskojazyčné menšiny ve Finsku. V Ostrobotnii, což je náš region, žil básník Alexander Slotte, který psal texty na lidové melodie. My jsme měli zkomponovanou hudbu, ale nenapadala nás žádná slova. A tak jsem šla do knihovny a zeptala se, jestli mají Slotteho sbírku s texty na lidovou hudbu. Přinesli mi ji ze skladu ve sklepě, já jsem si ji prolistovala a byla jsem úplně unešená z toho, jak jsou ty básně krásné. Slotte se zabýval i divadlem a v jeho textech najdeme monology, dialogy a další divadelní formy. Krásné také je, jakým způsobem hovoří o přírodě nebo o vesnici, z které pocházíme. Úplně nás to ohromilo. A tak jsme začali improvizovat a melodie k těmto básním nám okamžitě naskakovaly, jako bychom sami vyprávěli příběh. Proto jsme jeho verše použili jako základ alba. Mimochodem některé z těch básní jsou v severských zemích velmi známé, ale málokdo ví, že pocházejí právě z naší malé vesnice ve finské Ostrobotnii.    

Jak vznikalo nové album Irrbloss?

Když jsme připravovali toto druhé album, byli jsme si s Nikem opravdu velmi blízko. Hudebně jsme se velmi přiblížili pocitu, jaký máme z živého hraní. Texty jsem tentokrát všechny napsala já. Pojednávají opět o přírodě a také o životě v kraji, z kterého pocházíme. Hodně jsem se zajímala o minulost naší rodiny a hlavně o roli žen, které tu byly před námi, a tyto ženy jsem chtěla na album dostat. Obecně je pro mne velmi důležitá role žen v hudbě a v umění. Například píseň Riadans pojednává o tom, jak se dříve lidé setkávali, jaká rozhodnutí museli přijímat, jak bojovali s tvrdou realitou, zatímco my se dnes máme velmi dobře.  

Má na vaši hudbu vliv to, že Niko hraje ve své domovské kapele blues? 

Blues je něco, co v hudbě musíte cítit. A tento bluesový pocit se může odrážet i v tom, co hrajeme my. Máme na albu konkrétně jednu píseň, krvavou baladu Rimfrost, ve které je ten bluesový aspekt docela výrazný. K žánru blues patří texty o tvrdé realitě. A v této skladbě zpíváme o ženě, kterou její manžel bije. Ovšem nakonec se to otočí a vítězí ona. Vlastně ani nevím, jestli na konci písně je ten muž ještě naživu. Ale to k tomuto žánru prostě patří. Hrajeme tedy líbivé melodie s texty o přírodě a najednou přijde tahle drsná píseň. Jenže to je realita. Například počet týraných žen ve Finsku je poměrně vysoký, a to se o nás hovoří jako o jedné z nejšťastnějších zemí světa. Ano, spousta je toho skvělého, ale dějí se u nás i hrozné věci.    

Vaším mateřským jazykem je germánská švédština, ale žijete ve Finsku. Jak na vás působí ugrofinská finština?

Finština je krásný jazyk. Myslím si to už od dětství. Už jako malá jsem se dívala na finskou televizi, finsky jsem mluvila se svými přáteli. Bylo pro mě tedy naprosto přirozené mluvit oběma jazyky. Jsem ráda, že oba jazyky patří do naší rodinné a historie a já od sebe neodděluji. Oba ke mně patří.