Rakousko-německé drama začíná sestřihem němých 16mm záběrů z pánských toalet. Různí muži se na nich oddávají tělesným požitkům. Pravidelně mezi nimi figuruje Hans, vyšší šlachovitý chlapík s knírem, kterého hraje Franz Rogowski známý z několika snímků Christiana Petzolda nebo romantické Lásky mezi regály.
Hans se nehodlá omezovat v tom, co ho těší. I když riskuje vězení. Píše se rok 1968 a Němci stále uplatňují paragraf 175 trestající pohlavní styk mezi muži několika lety vězení. Drakonický zákon nabyl účinnost již za císařství. Nacisté jeho platnost rozšířili a tvrdé postihy hrozily gayům ještě dlouho po válce.
Záběry natáčené zpoza zrcadla policejními kamerami se u soudu stávají důkazem "deviantních sexuálních aktivit" a hrdina dostává dva roky vězení. Bez možnosti podmínečného propuštění. Protagonistu filmu si režisér Sebastian Meise a scenárista Thomas Reider vymysleli, zastupuje ale tisíce reálných mužů proskribovaných kvůli své sexualitě.
K tajnému sledování na záchodcích v 50. a 60. letech skutečně docházelo v mnoha zemích, včetně těch navenek demokratických. A divák celou dobu uvažuje: kdo v této situaci jedná zvráceně? Muži, kteří spolu mají konsenzuální sex a nikomu tím neškodí, či policisté šmírující je v nejintimnějších chvílích?
Laskavost nadevše
Film sleduje Hanse na přeskáčku ve třech životních etapách, třech dekádách německé historie. Z roku 1968 se vyprávění hladkými střihy vrací do let 1945 a 1957. Délka Hansových vousů je jiná, prostředí zůstává stejné. Vždy ho potkáváme ve vězení. Pokaždé za týž přečin: byl sám sebou. Navzdory opakovaným cyklům ústrků, agrese a pohrdání se nestává zahořklým člověkem. Stále v sobě pěstuje a ve druhých hledá hlavně laskavost.
Struktura vyprávění evokuje proud neodbytných vzpomínek nebo časovou smyčku, z níž se protagonista nemá šanci vysmeknout. Svlékání před dozorci, otevírání těžkých kovových dveří, studená prázdná cela. Znovu a znovu. Frustrující opakování týchž míst a situací nám dává zakusit promarněný čas, život, který se nemohl naplno rozvinout.
Pocit izolace a zmaru umocňuje omezená barevná paleta, nepředvádivý styl snímání a truchlivé sólo norského jazzového trumpetisty Nilse Pettera Molværa. Prosté vyprávěcí prostředky neodvádějí pozornost od herců, kteří mají dost prostoru vyjádřit zadržovaný chtíč, vztek nebo smutek. Scény odehrávající se na mrazivém vězeňském dvoře nebo v naprosté tmě, kdy dochází ke smyslové deprivaci protagonisty i diváků, kontrastují s hřejivostí každého krátkého doteku a letmého, touhou prostoupeného pohledu.
Hans sice za války unikl smrti v koncentračním táboře, krátce po porážce Adolfa Hitlera však končí ve vězení. Ze stejného důvodu, kvůli němuž jej chtěli zplynovat nacisté.
Roku 1945 v cele potkává Viktora. Pro bývalého vojáka je zprvu nepřípustné sdílet místnost s homosexuálem. Postupně ale dokáže nahlédnout za hradbu předsudků a spatřit v otřeseném mladíkovi spojence také toužícího po volnosti. Na doklad toho Hansovi nabízí, že jej zbaví tetování z tábora, jímž ho předchozí věznitelé degradovali na pouhé číslo.
Přátelství se prohlubuje v následujících desetiletích. Zatímco Hans se do žaláře pravidelně vrací, Viktor v něm zůstává. Stává se ostříleným muklem, k němuž si ostatní chodí pro radu, drogy nebo pevné objetí.
Nezlomnost ducha
V 50. letech si Hans odpykává trest se svým milencem Oskarem. Po letech strávených na svobodě ostřeji vnímá, jaká je na něm páchána nespravedlnost. Vzpouzí se, odmítá přijmout homofobii jako společenskou normu a opakovaně končí na samotce. Konečně v 60. letech si pobyt za mřížemi krátí rozhovory s Leem, mladým učitelem hudby, kterého poznal ještě před uvězněním.
Prostřednictvím tří vztahů ve třech obdobích se do filmu vkrádají křehkost, něha a láska. Kontrastují s nelidskostí charakterizující zdejší prostředí i chování autorit. Hansova obětavost, chápavost a smysl pro spravedlnost navzdory ztíženým podmínkám vytvářejí humánní mikrosvět, v němž je to nepatrně snesitelnější.
Prolínání tří rovin umožňuje talentovanému německému herci Franzi Rogowskému komplexně vystihnout muže, jenž ani v restriktivním systému nepřestává usilovat o naplnění přirozených potřeb. Zákonem zapovězená sexualita mu především připomíná, že je stále naživu.
Navzdory letům věznění a všemu bití, mučení i ponižování se Hans nevzdává schopnosti milovat. Nezlomnost ducha, vyjádřená Rogowského podmanivým herectvím, při němž tento bývalý tanečník a choreograf excelentně zapojuje celé tělo, brání tomu, aby film působil příliš ponuře nebo monotónně.
Velká svoboda je střídmé a promyšlené, zdrcující, ale ne beznadějné drama o schopnosti nepřestat bojovat, ani když vám svět neustále dává najevo, že do něj nepatříte.
Paragraf 175 byl v Německu definitivně zrušen roku 1994, po více než století. Umělecky i společensky důležitý film Sebastiana Meiseho přesto nepodává svědectví o uzavřené kapitole. Homosexualitu dodnes kriminalizuje zhruba 70 zemí. V desítkách dalších včetně Česka a Slovenska se leckdo stále necítí dost bezpečně, aby se k menšinové orientaci hlásil otevřeně a svobodně vyjadřoval vlastní identitu.
Film
Velká svoboda
Režie: Sebastian Meise
AČFK, česká premiéra 26. ledna, film je také k vidění na HBO Max.
