Válka mění všechno. Podle ukrajinského umělce si mozek každým dnem o trochu víc zvyká na žitou noční můru, zůstává ale ve střehu a čeká, co dalšího jej zaskočí. "Pokud si změn nevšimnete na sobě, na svém okolí je zaregistrujete hned a ve vší intenzitě," líčí Sokur v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Výstava v Doxu se ptá, zda lze zprostředkovat utrpení války těm, kteří ji nezažili. Vznikla coby reakce na ruskou agresi vůči Ukrajině a vedle klasiků, jako jsou fotograf Robert Capa nebo malíři Francisco Goya, Otto Dix a Gerhard Richter, staví současné umělce z různých zemí včetně Ukrajiny.
Diváky vítají rudočerné fotografie seskládané do tvaru připomínajícího hákový kříž. Váhajícím napoví cedulka s názvem Svastika. Dvaašedesátiletý Sergej Bratkov zkoumá, jak se řeč propagandy propisuje do ruské každodennosti. Narodil se v ukrajinském Charkově, čtvrtstoletí však působil na Moskevské škole fotografie a multimédií Alexandra Rodčenka, nyní žije v berlínském exilu. Podobný osud opisuje vícero vystavujících.
Opodál dekonstruované svastiky stojí takzvaný rozsocháč neboli ježek, ocelová protitanková překážka vynalezená v Československu před druhou světovou válku. Jenže tahle je sletovaná z píšťal. Na bitevní varhany si návštěvník může zahrát, líbezné melodie ale neuslyší. Na protější zdi pak visí jedna z prvních válečných fotografií. Výjev nazvaný Údolí stínu smrti pořídil Angličan Roger Fenton na Krymu v roce 1855, za konfliktu mezi carským Ruskem a Osmanskou říší. Průkopník válečného zpravodajství se kvůli dlouhé expozici přístroje musel obejít bez akčních scén - co vypadá jako lebky, jsou vystřílené dělové koule v písčité roklině. Z dnešního pohledu výjev působí absurdně.
Skutečné lebky v Doxu leží hned vedle, vyskládané do pyramidy za zdmi města kdesi ve Střední Asii. Jde o litografii podle slavné olejomalby, jíž roku 1871 dokončil ruský výtvarník Vasilij Vasiljevič Věreščagin. Některé jeho obrazy byly natolik naturalistické, že se nikdy nedostaly na veřejnost. Vojákům býval vstup na jeho přehlídky zapovězen, v Moskvě ho raději nevystavovali vůbec.
Místnost uzavírá přelomové plátno Strýček Rudi od jednoho z nejdražších žijících výtvarníků Gerharda Richtera. V roce 1967 ho tehdy pětatřicetiletý a prakticky neznámý umělec věnoval nově vznikající sbírce Památníku Lidice. Tajuplně rozmazaný, přesto technicky dokonalý rodinný portrét nacistického vojáka, malířova strýce z matčiny strany, lidické obyvatele dlouho dráždil. Richter se zde vyrovnává s rodinnou historií, obraz se ale stal symbolem snahy nastupující generace německých umělců popasovat se s dědictvím rodičů.
Originál Strýčka Rudiho dnes patří mezi nejhodnotnější plátna na českém území. Když ho před šesti lety vystavila Národní galerie, odhadla jeho pojistnou hodnotu na 216 milionů korun. Dox zapůjčil kopii, která běžně visí v Lidicích.
První sál výstavy je rozměrem spíš menší, prozrazuje ale velké ambice - kurátoři pečlivě skládají perspektivy a příběhy války do kaleidoskopu, který má sice ponuré barvy, dokáže ale uhranout. Ať už emocemi, precizní rešerší, nebo stavěním exponátů do kontextu. O bolesti vyprávějí všechny, každý ale jiným jazykem i příběhem. A všechny během jedné návštěvy vstřebat nelze.
Umění je nutnost
Dvacet svižných obrazů Bohdana Sokura visí o několik místností dál. Dalo by se mluvit o naivistické malbě, formu ale osekaly především okolnosti. "Ve světě bude vždycky místo pro umění," vzpomíná Sokur, jak mu během ruské války na Ukrajině došlo, že umění je nutnost. "Můj kamarád si našel čas malovat, i když bojoval u Bachmutu," zmiňuje.
Štětec, skicák a základní paletu nosí stále u sebe, i když realita konfliktu tvorbu znesnadňuje. "Je pro mě těžké vidět svět v tvarech a barvách. Přemýšlet o umění. Vůbec nejtěžší je pracovat s významy a symboly. To si žádá reflexi, na kterou nemám sílu ani čas. Proto maluji jen to, co vidím na povrchu," upomíná na svůj skicák.
Nebýt války, Sokur by zrovna připravoval výstavu v Německu nebo Česku. Před dvěma lety se přestěhoval do Brna, kde nastoupil na Fakultu výtvarných umění Vysokého učení technického. Našel zde kvalitního profesora, s nímž si sedl i lidsky, rozhodlo také bezplatné vzdělání a slovanská řeč. Česky se naučil rychle, po návratu domů ale s jazykem ztratil kontakt a nyní si už netroufá.
Na Ukrajinu odjel krátce před začátkem invaze. Už v prosinci 2021 usoudil Sokur, že svět nezabrání eskalaci, požádal o přerušení studia a přesunul se do Kyjeva. Jeho jedinou bojovou průpravou bylo hraní počítačové střílečky Counter-Strike, přesto cítil potřebu bránit svou zem před ruskými okupanty.
Útok na celou Ukrajinu ale nečekal. Když se v podvečer 23. února vracel s přítelkyní z venkova, zděšeně v Kyjevě sledovali manévry těžké vojenské techniky. Den nato měl jít vyřídit papíry ohledně obrazu, který prodal do Frankfurtu. V šest ráno zazvonil budík. O válce se mladík dozvěděl při rutinním otevření sociálních sítí. "Bydlíme na předměstí, asi proto jsem neslyšel první výbuchy ve čtyři ráno," přemýšlí.
Zprávy o bojích na letištích kolem Kyjeva a ruských jednotkách v centru města četl v transu. "Jako by na mě někdo chrstl vařící vodu. Z několika míst stoupal černý dým, ulice byly zacpané auty, lidi s taškami utíkali z města," líčí pohled na Kyjev, když se odhodlal vyjít na balkon.
Kouřit přestal před několika lety, teď si ale zapálil. Respektive se o to pokoušel - obličej měl stále paralyzovaný tím, co vidí. Zavolal rodičům, zabalil vše nutné, s bratrem vystáli hodinové fronty před lékárnou i bankomatem a odvezli rodinu za město. "Tam jsme přežili přelety ruského letectva, pokusy o přistání nepřítele i střelbu vrtulníků. Ale to už je jiná story," vypráví.
Druhý den invaze se připojil k teritoriální obraně, v ní ale sloužil jen krátce. "O tom, kde teď jsem a čemu se věnuji, mluvit nemohu. Až po vítězství. Navíc moje povinnosti se mohou každým dnem změnit," omlouvá se.
Stovky let trvající válka
Podobně tísnivé příběhy vypráví všechna díla na výstavě Bolest těch druhých, jen ne v tak ostrých konturách. Dojem jiného světa umocňuje pečlivě vystavěná dramaturgie, kdy se divák zaplétá z jedné práce do druhé. Jsou stejně děsivé jako fascinující.
Například když má člověk zvláštní nutkání vejít do davu usoužených žen a dětí, respektive jejich figur vyrobených z kartonu. Autorem sousoší Příchozí je současník František Novák, který zohledňuje zkušenosti ze zaměstnání v azylovém centru pro lidi bez domova i tradici dřevěných betlémů. Jeho domácnost patří k těm, které v Třešti nedaleko Jihlavy během adventu otevírají dveře k prohlídce rodinného "pokladu".
Jiné objekty diváky pomyslně tlačí do země. Například když se postaví před sochu Casting a Dark Democracy anglického umělce Tima Shawa. Monumentální objekt z potrhaného igelitu a rezatých drátů parafrázuje fotografii Američany mučeného vězně v iráckém žaláři Abú Ghrajb, která byla zveřejněna roku 2004.
Série grafických listů Hrůzy války od španělského malíře a grafika Francisca Goyi připomene, jak silně je válčení svázáno s lidským druhem. Pohled na torturu pečlivě vyvedenou perem mezi lety 1810 až 1820 - Goya zachytil výjevy španělské války za nezávislost, v níž zemřelo až milion lidí - mrazivě našeptává, že lidé se navzájem mrzačili odnepaměti.
V podobném bezčasí teď Bohdan Sokur přemýšlí o ruské invazi na Ukrajinu. Podle malíře konflikt nezačal loni v únoru, ani v roce 2014, kdy Rusko anektovalo ukrajinský Krym. Mluví o válce trvající staletí. Namátkou říká, že Rusové jsou potomci hordy, jež bojovala proti Kyjevské Rusi, tedy dnešní Ukrajině.
Připomíná knížete Andreje Bogoljubského, který v roce 1169 zničil a vydrancoval Kyjev. "Rusové mají počátek vlastní státnosti spojený s agresí vůči Ukrajině. To je příběh, který si sami vypráví," líčí Sokur a dál mluví o vypalování ukrajinských kostelů, mýcení ukrajinského jazyka, hladomoru a pokusech o genocidu. "Ten seznam je neuvěřitelně dlouhý," shrnuje.
Jestli z rozhovoru vyčnívá nějaká emoce, je to zlost. Sokur často zmiňuje vítězství, nepřátelskými vojáky upřímně pohrdá, vlídná slova nenachází ani pro obyčejné Rusy.
"Franz Kafka kdesi napsal, že nemocného člověka může pochopit jen jedinec se stejnou chorobou," zamýšlí se nad stěžejní otázkou výstavy. "Jak tedy mohou Rusové, kteří po roce 2014 zůstali ve fašistickém státě, mluvit tamním jazykem a platit tam dál daně, jak nám mohou rozumět?" ptá se.
Poezie po Mariupolu je možná
Navzdory tématu se výstava obejde bez krve. Smrt zobrazuje doslovně snad jen jednou. Některé motivy se opakují, například muži se znetvořenými obličeji na plátnech Otta Dixe narozeného roku 1891 a současníka Gottfrieda Helnweina. Technicky se malíři inspirovali fotografiemi válečných veteránů, štětcem ale ryjí pod povrch. Jako by emocionální znetvoření bylo tak silné, že se propíše i do lidského zevnějšku.
Helnwein vystavuje hyperrealistickou malbu Zjevení III. Na velkoformátovém plátnu stojí chlapi v oblecích nad dívkou. Není jasné, zda spí, nebo je mrtvá. Pohledy mužů s deformovanými obličeji jsou zneklidňující, každý tah štětce působí dokonale.
Bohdan Sokur vždy maloval volnějším stylem, přesto býval pečlivější než dnes. Do Prahy poslal čtvrtky vytrhané z kroužkové vazby. Jde o svižné portréty a všední zátiší - panelové domy, vojenské helmy a boty, kulomet, květiny.
Jednoduché črty rozehrává dovětky. "Všechny vás zabijeme," stojí u prázdné těžké boty. "Zahynula v dubnu. Shořela ve svém bytě. Království nebeské," čteme u portrétu černovlasé ženy.
"Včera jsem se dozvěděla, že zemřel můj táta. Sergej, narozen 28. 11. 1969, 52 let. Nejspíš zemřel 26. 3., zasažený střepinou, šel od své mámy domů k ženě. Pohřbený na starokrymském hřbitově. Je to taková bolest, že už se nikdy neuvidíme, že už mě nikdy neobejmeš. Mám tě moc ráda, tatínku," napsal Sokur pod šedivý portrét staršího muže.
Jedná se o portréty mrtvých civilistů z Mariupolu a vzkazy, jež na internetu nechali jejich blízcí. Mariupol je dnes pod vládou ruských okupantů a rozsah tamní katastrofy zůstává neznámý. "Za celý život jsem nečetl silnější slova. Po dlouhé době mě něco zasáhlo hluboko uvnitř," konstatuje Bohdan Sokur.
Ne všechny jeho obrazy ale mají pachuť smrti a utrpení. "Poezie po Mariupolu je možná," stojí na listu s malbou činžáku, posledním ze série.
"Občas sním o tom, co přijde po našem vítězství. Ale jen velmi, velmi výjimečně. Dokud nevyhrajeme, nemá to smysl," přemýšlí umělec nad budoucností. Tvrdí, že způsobů, jak se vyvázat ze služby, existuje spousta. Klidně by mohl odejít, někde se zašít a zase malovat. Jenže to teď nejde. "Nemůžu být pozorovatelem velkých událostí. Musím se jich účastnit napřímo. To je důvod, proč jsem na Ukrajině. Proto jsem odložil štětce a plátna. Nejdřív musíme vyhrát, pak se opět budu věnovat umění. Alespoň doufám," uzavírá Bohdan Sokur.
Výstava
Bolest těch druhých
Kurátoři: Leoš Válka, Otto M. Urban, Michaela Šilpochová, Tomáš Glanc a Stefano Carini
Centrum současného umění Dox, výstava potrvá do 16. dubna.
