sumoto_leden



Do Ekvádoru na banány a ananasy

V zemi Inků a morčat.

Kapitoly článku

Jsem rád, že můžu na „Motorkáře.cz“ přidat další cestopis. Cestopis je ale pro mě velmi honosný název, který by mě zavazoval popisovat den po dni a situaci po situaci, což by bylo příliš dlouhé čtení. Takže raději článek pasuji do role „postřehů a zážitků z cesty“.

Vypadá to, že je již zvykem naše počáteční plány o cílové destinaci zcela překopat, a to se stalo i tentokrát. Z plánované cesty do Indie a Nepálu se nakonec vyklubal Ekvádor v Jižní Americe.  Je to změna? Ano, je. Je to úplně jiný směr, jiná polokoule, jiné časové pásmo, vlastně jiné je úplně všechno. Covid totiž stále doznívá a cesta do Indie a následně do Nepálu byla, v době plánování cesty, pořád v otaznících a dost nejistá. Jižní Amerika to na rozdíl od původně zamýšlené destinace tolik neřešila - tak hurá sem!

Letenky na listopad jsme kupovali už v březnu (měsíc před odletem již stály dvakrát tolik) a půjčení motorek v Ekvádoru jsme měli také již jakžtakž domluvené přes místní půjčovnu.

Půjčovna slibovala čtyři Royal Enfieldy.  Ale jak se stává všude na světě, slibem nezarmoutíš a realita byla jiná. Čekaly nás dvě Suzuki DR 600, jeden Royal Enfield a jedna Honda XRE 300. Motky ale jely, vypadaly v poho a v půjčovně se dalo na všem domluvit. A to bylo také první a poslední místo, kde jsme v Ekvádoru uspěli s angličtinou. Po celý zbytek výpravy jsme jen „masírovali“ překladač v mobilu a lovili španělská slovíčka plus jsme zapojovali ruce a nohy. (Jednomu z nás stačily jen citoslovce, jako  brrrmm, bum, tůtůůůů nebo ham ham. I ten se zde kupodivu domluvil). Milé překvapení bylo, že motorky byly obuté do Mitasek E07+, což byl takový příjemný závan domoviny.

Počáteční tanečky s úvodem tohoto článku, nákup letenek a první seznámení s motorkami máme za sebou, a tak ještě o nás. Na dalekou cestu se přidal Franta, což je skoro Pražák (a spolu jsme již byli ve Vietnamu). Franta vzal s sebou svého souseda Michala, takže další skoro Pražák, já Filip, Pražák až do morku kosti a jako čtvrtý do party se přidal jeden z Ostravy (Ostravak, jak se po jejich krátce říká, však nechce být mediálně ani jinak prezentován, takže foto bude vždy ve třech, ale byl tu taky 😊 a všechno bylo jako „cip“)

Projet Ekvádor během 10ti dnů je věc nereálná, proto volíme trasu po jeho severní a střední části. Zcela vynecháváme jih a východ země pokrytý hustým pralesem (kde se dá stejně cestovat jen lodí po řekách plných krokodýlů, piraní a hadů. Nebo letadly v neznámém technickém stavu, kdy jejich celistvost je zajištěna snad jen nátěrem barvy). I tak jsou denním folklórem cesty nahoru, dolů a zase nahoru a dolů. Ekvádorem prochází pohoří And a tak zcela běžně musíme překonávat výškové stoupání a následné klesání i o 3 000 výškových metrů, přičemž nejvýše námi dosažený bod na motorkách byl ve výšce 4 485 m n. m.

Všichni jsme se trochu obávali výškové nemoci. Něco jsem si o ní přečetl a raději pořídil i nějaké léky pro celou partu, kdyby se něco podělalo – ale nepodělalo 😉. Celou dřinu odpracovaly motorky, na kterých byl nedostatek kyslíku ve vysoké nadmořské výšce dost znát. Nakonec jsme ve vysokých výškách moc dlouho nepobývali a na spaní jsme vždy sjeli někam níž, kde nám výšková nemoc už tak nehrozila.

Přemýšlel jsem k čemu takovou jízdu na motorce přirovnat. Představte si, že chcete běžet, vážíte jednou tolik a pořád vás někdo tahá zpět za kšandy. Prostě tři vteřiny motorka jela a tři vteřiny se dusila a kuckala. Výhodu měly motky se stříkačkou, ty byly o kšandy ochuzeny a musely se spokojit „jen“ s polovičním výkonem.

Výkonu nazbyt neměly motorky vlastně nikdy. Vždyť v Ekvádoru se tankuje benzín s oktanovým číslem 87 (alespoň to tedy bylo napsané na tankovacích stojanech). Měli jsem ale možnost si i připlatit za prémiový benzín, ten měl už závratných 91 oktanů! Trochu jsme valili oči, když u prvního tankování byla na stojanu cena za obyč benál 2,49 dolarů, ale nakonec se ukázalo, že cena je za galon a to se nám už úsměv rozplácnul na obličeji (kdo nechce hledat kolik je galon na litry, tak tady je opravdu jen hrubý převod 1 galon = 3,785411 litrů). Jen pozor, i tady je potřeba se předem domluvit, jak se bude tankování platit - jestli hotově nebo kartou. A domlouvat vždy předem a pořádně, protože cizincům odkývnou všechno, ale jakmile ukážeš kartu později, kroutí hlavou a už dřou palec o ukazováček a prostředníček – jako že se teď bude platit cash!

Zkušenosti z předchozích cest nám už ani tolik nesvazují ruce s ubytkem, jídlem a SIM kartou. SIMka se dá koupit přímo na letišti. Hned jak vylezeš z odbavovací haly uvidíš stánek s telefonním operátorem – opálená kóča za pultíkem s nehtíky dlouhými jako šavle, se tě zeptá plynulou španělštinou, jaký tarif chceš, ale jakmile uvidí prázdný výraz v očích, plný jazykové bariéry, znuděně sáhne pro obrázky s popisem a ty jen zaboříš prst do datového tarifu, který chceš. Podáš jí telefon a za tři minutky už svištíš na ekvádorských 20GB datech za 50 doláčů. (poznámka autora: pokud chceš jít s dobou a z pohodlí domova si předem koupit eSIM-kartu pro Ekvádor, dopadneš jako já. eSIM fungovala jen v hlavním městě a po zbytek času jsem sosal data od ostatních. Samozřejmě za jejich neustálých vtípků a narážek 😉, ale i přesto dík kluci!).

Ubytko ladíme přes Booking vždy kolem „oběda“, což je hodně nadnesené, protože oběd buď nebyl a nebo se obědové menu skládalo z banánů, ananasu atd. – fakt to ale stačilo. Cenové rozpětí ubytování je obrovské. Může začínat na 15 dolarech, ale mohlo být i za 150 dolarů na osobu. My jsme hledali ty startovací cifry a téměř vždy bylo z čeho vybírat. Několikrát jsme se snažili i smlouvat o cenu (když jsme neudělali rezervaci), ale moc jsme neuspěli. Ve městech se nocleh shání v poho. Na venkově je potřeba jít na jistotu – Booking. Také je potřeba brát v úvahu vzdálenost k rezervovanému ubytku. I když navigace říká, že dojezd k němu je pouhých 50 kilometrů, nějak už zapomíná na fakt, že mezi tebou a ubytkem jsou dvě údolí a tři hory s celkovým převýšením kolem 12 kilometrů, a to prostě nevalíš 90 km/h. No a když to nestíháš, tak se nočnímu přesunu moc ubránit nelze a pak začíná to pravé TÓČO! Všechna auta, autobusy, náklaďáci, kteří přes den svítí a blikají všemi barvami – prostě dělají efektní disko světelnou show, v noci vše pozhasínají, a tak nějak splynou s tmou. Pořád jsme se tomu divili a nepřestávali na sebe houkat do komunikace „pozor auto zprava - zleva -v protisměru“. Výjimkou nebyl ani náklaďák stojící uprostřed silnice. K tomuto nočnímu překvapení připočítej ještě výkon motorky „zavěšené na kšandách“ a výsledkem je nefalšované dobrodružství smíchané se 100%  adrenalinem, kdy hned po příjezdu do cíle se všichni poplácáváme a křepčíme, že jsme to dali (chtěl jsem napsat „přežili“, ale to by naše manželky asi nebyly moc rády).

Naplnil jsem vás hrůzou při té představě? Nééé! Nebojte! Když vynecháte noční přesuny, jízdu za husté mlhy v horách nebo tmavým pralesem, tak je to úplně v pohodě! Sám jsem byl překvapený, že řidiči v Ekvádoru moc nepoužívají klaxon, ale i zde platí pravidlo, kdo je větší a rychlejší, má přednost. Nezapomínejte na to, že motorka je jaksi na konci potravního - dopravního řetězce 😉 I když vlastě předposlední, protože úplně poslední je chodec! Ten musí i přes přechod pro chodce běhat! Auta fakt nezastaví 😊😊

S jídlem není potřeba si vůbec lámat hlavu. Podél silnice jsou mraky restaurací, bufáčů, občerstvení a grilů. Občas jsou před nimi i naháněči, kteří zběsile mávají červenými nebo zelenými praporky, aby na sebe a na nabídku jídla upozornili. Když jsem to viděl poprvé, hned mi v hlavě vylítla scénka s posunovačem vagónů, který dává signál praporkem strojvedoucímu, jak rychle má jet. Tady se tak prostě upozorňuje na nabídku jídla a „mávači“ se nebojí jít až do poloviny silnice – chrabří to jedinci.  Každopádně jsem v Ekvádoru chtěl ochutnat morčata a moučné červy. Moučné červy se baští jen v oblasti pralesů na východě země. Tam jsme nebyli, takže smůla. Ale o morčata jsme se už ochudit nenechali. Je to neuvěřitelný pohled, jak se na grilu točí to, s čím si u nás doma hrají ději. Morčata chutnají něco mezi kuřetem a králíkem. Když máte dost velkou přílohu, tak se z jednoho kousku nají i čtyři lidi. (jo a kůžička byla parádně křupající 😉)

Cestování po Ekvádoru je nádherné! Na malém kousku země se v průběhu dne střídají různá podnební pásma a hlavně i teplota. Ráno začínáte cestou přes hluboké lesy, kde je příjemných 20 stupňů, v poledne jste vysoko v horách, kde o strom nezavadíte, a cvakají vám zuby zimou. Odpoledne se v nížinách proplétáte kolem kakaovníků a banánovníků, kterých je tady opravdu hodně a snažíte se ze sebe shodit všechno teplé. Naučná vsuvka: Kakaovník pravý -Theobroma cacao je endemická rostlina rostoucí pouze a jen v Ekvádoru a plody mají sytě žlutou barvu. Ostatní druhy kakaovníku jsou již jen vyšlechtěné odrůdy a rostou i v ostatních částech světa.

Místní lidé si vás většinou moc nevšímají, ale jsou stále na pozoru – a to se ani nedivím, protože když si stoupnete vedle nich, tak je to výškový rozdíl jako mezi Davidem a Goliášem. 

Snažili jsme se co nejvíc jezdit mimo silnice, tedy OFFem v horách a všude byly cesty a cestičky (vše bylo i v navigaci). Párkrát nám cestu ukončil sesuv půdy, kterých je zde hodně. Je to následek obrovského odlesňování a cestářského inženýrství, kdy je cesta/cestička jen zaseknutá do příkrého srázu a párkrát za rok protáhnutá buldozerem nebo motykami místních. Taková místa jsme nepodceňovali a raději to otočili. Občas to bohužel znamenalo i ztrátu několika hodin. Jindy nám ale místní mávali, že to jde projet kolem nich. Jakmile jsme se k nim dodrápali, jen se na nás zubili, cesta žádná, jen opodál stálo pár jejich oslíků, kteří je odvezli po stráni až do dalšího údolí. Takže jsme se stejně vraceli.

Význam slova odlesňování tady pochopíte na 100 %. Hoří lesy, hoří stráně, hoří kopce. Vše v zájmu zemědělských plodin. Byli jsme překvapeni, co se všechno v Ekvádoru pěstuje, téměř každé údolí bylo specifické. V jednom se pěstovaly růže vysoké jako lyžařské hůlky, v dalším zase rajčata, papriky, ananasy, ale nejvíc, nejvíc byly jahody v 2 500 m. n. m. To jsme fakt kroutili hlavami.

Suma sumárum jsme po Ekvádoru najezdili 2 270 km. Většina byla v horách, ale zkusili jsme i několik přívozů, pontonových mostů, prašných cest v nížinách, ale i vjet do jícnu sopky (kde byl příšerný smrad). Také jsme si na skok zajeli na západní pobřeží smočit svá těla v Tichém oceánu a nechat si na baru u moře namíchat mojito, po jehož vypití se nám málem podlomila kolena. Podařila se nám spálit jedna spojka (Royal Enfield), Františkovi najít ztracený cestovní pas (se našel po zběsilé jízdě zpět na místo obědo-ananasové pauzy u místního farmáře), vypít všechny dovezené i v místě koupené desinfekční prostředky, projet se místním autobusem, koupat se v místních lázních, kde vodu ohřívá sopka Tungurahua, vyzkoušet cocu, vyměnit duši v pneumatice uprostřed pralesa, svařit prasklý pomocný rám na motorce, ale hlavně … (!) zažít něco jiného, jinde a s partou báječných přátel, kterým to doma také dovolili (oslí můstek k poděkování našim rodinám a hlavně manželkám.  Děkujeme!!!).

A ani na tomto kontinentu zde po nás nezůstanou žádné děti, takže se domů vracíme s čistým štítem 😊

Úplně na závěr a pro Tebe … zkus to taky! Je jedno kam! Je jednodušší najít 10 důvodů, proč by to nešlo, ale hledej ten jediný důvod, proč by to ŠLO a ten bude stačit!

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (18x):


TOPlist