Syndrom nemocných budov, fenomén i skutečný problém, přesto předmět sporů

Syndromu nemocných budov jsou dle různých zdrojů dnes vystaveny až dvě třetiny domácností a zbylá třetina vůči tomuto problému vykazuje zvýšenou náchylnost. Projevuje se to různě, například s příchodem podzimu začínáme kašlat, byť jinak děláme vše pro své zdraví správně. Prostě si stačí večer lehnout, usnout a ráno je kašel na světě. Jednou suchý, jednou naopak, oči zarudlé, nekonečná spotřeba kapesníků, ale třeba i přesušená pokožka, ekzémy, migrény, závratě a nevolnosti.

Jak se vlastně přišlo na to, že za problémem mnoha lidských chorob mohou být právě nemocné budovy? Tedy takzvaný syndrom nemocných budov? V roce 1984 oznámila Světová zdravotnická organizace, že až 30 % nově postavených nebo rekonstruovaných budov může být předmětem stížností na závažné zhoršení kvality vnitřního ovzduší. A o dva roky později, tedy v roce 1986, se poprvé objevil termín Syndrom nezdravé budovy (SBS = Sick Building Syndrome). Jinak se též hovoří o takzvaném environmentálním onemocnění, tedy onemocnění souvisejícím s budovami (BRI = Building Related Illness), případně o vícečetné citlivosti na chemické látky (MCS = Multiple Chemical Sensitivity).

Suma sumárum lékaři přisoudili označení SBS souboru příznaků, které by mohly být vyvolány působením chemických a fyzikálních činitelů uvnitř budov. Od samého začátku byl syndrom nezdravých budov předmětem polemik a sporů. Jedni syndrom přímo spojovali s kvalitou vnitřního prostředí (především ovzduší), jiní takovou souvislost zpochybňovali. A vlastně dodnes neexistuje jasná diagnóza a ani léčba. SBS proto nemůže být označován jako nemoc a označení NEMOCNÉ BUDOVY je proto zavádějící.

Mezi rizikové faktory SBS se řadí dlouhodobý pobyt ve vnitřních prostorách především při kancelářské práci, ale i při pobytu doma, psychické poruchy (deprese, úzkost), zvýšená citlivost na chemické látky, alergie, astma a zvýšené vnímání pachů. Příznaků SBS je pak celá řada. Počínaje bolestmi hlavy a nevolnostmi až po průjem anebo naopak zácpu zácpu, výčet pak pokračuje přes škrábání v krku, kašel, krvácení z nosu, bolesti svalů a kloubů, bolesti na hrudníku, únavu a psychické problémy. A především dva poslední z uváděných příznaků podtrhují společenskou závažnost SBS. Psychické problémy jsou spolu s fyzickými příčinou nepohody a dokonce až zásadního snížení výkonnosti lidí.

Rozhodujícím ukazatelem mikroklimatu je všeobecně vnímána koncentrace oxidu uhličitého a kromě jiného již jen proto, že s rostoucí koncentrací tohoto plynu rostou i jeho smrtící účinky. SBS v tomto směru často přímo souvisí s instalacemi úsporných opatření především ve smyslu zateplování budov a úspor za vytápění. Po zateplení obydlí (především pak po instalaci plastových oken) je nezbytné též odpovídající řešení cirkulace vzduchu, jinak roste koncentrace nejen CO₂, ale i dalších nebezpečných plynů a toxických látek, dochází přitom k relativnímu úbytku kyslíku, zvýšení vlhkosti vzduchu (vydýcháváme vzduch vlhký a zdrojů vzdušné vlhkosti je více), ale i k dalším změnám. Bohužel však lidé nejsou před těmito riziky varováni.

Například Agentura pro životní prostředí USA (EPA USA) definuje hlavní okruhy příčin: nedostatečná ventilace a výměna vzduchu + chemické látky pocházející z vnitřního prostředí + chemické látky pocházející z vnějšího prostředí + biologičtí činitelé. Jednotlivé body spolu přitom přímo souvisí a je to logické. Například zvýšená koncentrace škodlivých látek přímo souvisí se způsobem ventilace, klimatizace a filtrace vzduchu.

Klíčové jsou pak pro vnitřní mikroklima teplota vzduchu (^oC), relativní vlhkost vzduchu (%) a koncentrace oxidu uhličitého (ppm = parts per milion, částic na milion). Platí, že jak oxid uhličitý, tak vodní pára jsou produkty našeho dýchání. A to nejen lidí, ale i domácích zvířat a rostlin. Oxid uhličitý je přitom nedýchatelný plyn bez barvy a zápachu, který je 1,52x těžší než vzduch, proto za běžných podmínek klesá k zemi. Koncentrace CO₂ ve venkovním prostředí se pohybuje na hodnotách 350 až 400 ppm. Koncentrace CO₂ v ovzduší se přitom historicky zvyšuje (za posledních cca 250 let došlo ke zvýšení z cca 275 ppm na cca 400 ppm). Navíc je koncentrace CO₂ vyšší v sídelních a průmyslových aglomeracích než na venkově.

Lidské tělo navíc přispívá i ke zvyšování teploty vnitřního prostředí, jeden člověk nevykonávající žádnou práci vyzařuje energii odpovídající 80 W za sekundu. Hodnoty teplot, doporučené relativní vlhkosti vzduchu a maximální koncentrace CO₂ pak udává stavebně-hygienická legislativa a příslušné normy.

Vnitřní výpočtové teploty se řídí ČSN EN 12831, doporučená relativní vlhkost vzduchu pro trvale užívané obytné budovy se řídí ČSN 06 0210 a přípustná maximální koncentrace CO₂ je zakotvena ve vyhlášce 268/2009Sb., o technických požadavcích na stavby v aktuálním znění. 

V § 11, odst. 5) je uvedeno: „Pobytové místnosti musí mít zajištěno dostatečné přirozené nebo nucené větrání a musí být dostatečně vytápěny s možností regulace vnitřní teploty. Pro větrání pobytových místností musí být zajištěno v době pobytu osob minimální množství vyměňovaného venkovního vzduchu 25 m³/h na osobu, nebo minimální intenzita větrání 0,5 l/h. Jako ukazatel kvality vnitřního prostředí slouží oxid uhličitý CO₂, jehož koncentrace ve vnitřním vzduchu nesmí překročit hodnotu 1 500 ppm.“ Pro rekreační nemovitosti jsou normou stanoveny prakticky totožné hodnoty pro dobu, kdy jsou prostory používány k pobytu, mimo tento provoz jsou pak stanovené nižší hodnoty teploty a vyšší hodnoty vlhkosti pro všechny místnosti. CO₂ se pro dobu, kdy rekreační objekt nevyužíváme, nesleduje. Je však samozřejmé, že prvním, co uděláme po svém návratu, je vždy pořádné vyvětrání.

Zvýšenou koncentraci CO₂ vnímáme jako těžký anebo vydýchaný vzduch, přičemž od určitých hodnot hrozí zdravotní rizika a nakonec až smrt udušením:

• 350 – 400 ppm: koncentrace ve venkovním ovzduší
• 700 ppm: koncentrace stále vnímaná jako čerstvý vzduch
• 1000 ppm: doporučená nejvyšší hodnota pro vnitřní prostory
• 1500 ppm: maximální hodnota pro obytné prostory stanovená vyhláškou
• > 2000 ppm: nastávají příznaky únavy, snižování koncentrace, bolesti hlavy
• 5000 ppm: maximální krátkodobá bezpečná koncentrace bez zdravotních rizik
• > 5000 ppm: nevolnost a zrychlený tep
• > 15 000 ppm: dýchací potíže, při dlouhodobé expozici poškození zdraví
• > 25 000 ppm: možná ztráta vědomí a smrt

A pozor, jediný člověk o hmotnosti 80 kg, sedící v klidu, vydýchá vzduch v nevětrané místnosti místnosti o objemu cca 60 m³ cca za hodinu. Čili za hodinu stoupne obsah CO₂ o 374 ppm na hodnotu převyšující 1000 ppm. Stoupne též vzdušná vlhkost a teplota vzduchu. Velmi nebezpečné jsou také látky uvolňující se ze stavebních konstrukcí, materiálů a výrobků, nábytku a dalších prvků interiéru, mezi nejnebezpečnější pak patří formaldehydy.

Pokud otevřeme okna dokořán, za 3 minuty se vydýchaný vzduch v místnosti vrátí na maximální doporučené hladiny pro vnitřní prostředí, po další minutě na úroveň, kterou vnímáme jako čerstvý vzduch a po 8 minutách dosáhneme koncentrace CO₂ téměř jako ve venkovním vzduchu. Pro vyvětrání malé ložnice proto musíme mít okna otevřena dokořán vždy po dobu nejméně 5 minut a ideálně 8 minut!

A jak je možné, že se vzduch v zateplených budovách s novými okny tak rychle vydýchá? Dříve v dobách převažujícího vytápění tuhými palivy docházelo při běžném přetlaku vzduchu přibližně k desetinásobné výměně vzduchu v místnosti za hodinu. Po zavedení ústředního a etážového vytápění se tato výměna snížila na dvou až čtyřnásobnou, ovšem po výměnách oken v budovách bez stavebních spár (štěrbin) klesla výměna vzduchu na 0,5 násobnou hodnotu. A to samozřejmě nemůže nikdy stačit k udržení hygienických limitů. Navíc je rozdíl mezi prostory, kde je prováděna fyzická práce a prostory, kde jen odpočíváme.

Prostě platí, že prvotní příčinou našich zdravotních potíží může být prostředí, ve kterém žijeme, a kde trávíme nejvíce času. A to jsou naše domy, byty a kanceláře, ale i interiéry automobilů a jiné uzavřené prostory. Dílny, sklady, garáže atd. Při zjišťování příčin našich zdravotních potíží se pídíme po všem možném, jako berličku používáme i genetiku (dědičné sklony ke konkrétním chorobám), přitom může být vysvětlení velmi jednoduché. SBS.

Zdroj: automatizace.hw.cz, poradme.se, bozp.cz, wikipedia.org