Po pár planých pokusech vystředit stoupavý proud vzduchu nad políčky kostarických farmářů jsem se ve vzduchu začal cítit nekomfortně. Myšlenky mi poletovaly hlavou na různé světové strany rychleji, než by se můj Lemmy nad hlavou vůbec kdy odhodlal. Ve vzduchu každá myšlenka navíc působí jako past. Přivábí vás a její načechrané kadeře ovlivní pozornost letce. Otupělost pilotova je právě to poslední, co ve vzduchu člověk potřebuje. Musel jsem dolů.
Na kole Střední AmerikouCelou cestu bude Tadeáš Šíma dokumentovat na sociálních sítích. Jeho Facebook najdete ZDE a fotky najdete na Instagramu. Během cesty bude rovněž posílat pohlednice z různých destinací v rámci charitativního projektu Pohled pro Adama. |
Doufal jsem, že matička země bude ke mně milostiva, i když jsem její pohostinnost na chvíli opustil a dal přednost vzdušným proudům a zámkům. Shoda okolností a zbloudilých myšlenek mě dovedla k improvizovanému nouzovému přistání na místě, které se přistávací plochou nazývat nedalo. Začal jsem se svým Lemíkem rychle klesat. Asi dva metry nad zemí jsem zatáhl řidičky pod zadek, abych tím naplno zabrzdil jednopotahový padák a nohama se dotkl země. První tři kroky se zasloužily o laciné námluvy těla se zemí. Čtvrtý krok se stal osudným. Nerovnost povrchu znamenalo podvrtnutí nohy. Koleno ruplo. To zpropadené levé koleno, které před dvanácti lety ruplo poprvé a odnesly to přední křížové vazy.
Zmar. Bolest. Nouze. Ticho. Strach.
Zakřičel jsem bolestí tak, že se mi podařilo vyplašit stádo opodál se pasoucích krav zebu, známých pro svůj tukový hrb. Zůstal jsem ležet v zamotaných šňůrách Lemíka. Hlavou mi nic neproběhlo. Najednou jsem byl prázdný a všechno bylo dočista jasné. Ležel jsem na úbočí kopce mezi čerstvými kravskými lejny uprostřed Latinské Ameriky připnutý k padáku s mizernou perspektivou na pouhé postavení se zpět na obě nohy. Díval jsem se do slunce a cítil seno.
Před dvanácti lety na hodinách mikroprocesorové techniky ve třídách písecké průmyslovky s fofrklackama u lavice mé já zasněně hledělo k budoucnosti, jak ve svých třiceti letech už budu mít rozum a vlastně všechny bolesti a neduhy už budou za mnou a já si budu jen užívat plody života.
Promiň…
Vstal jsem nejistě a pomalu. Levačka se dala ohýbat pouze o pár stupňů. První kroky znamenaly další křupání v kloubu. Sbalil jsem padák a odkulhal k nedaleké cestě. Jednalo se o poslední letový den v Kostarice, o to mělo nepovedené přistání hořčejší pachuť. Začal jsem si uvědomovat závažnost situace. Značně se ohrozil plán expedice se záměrem došlapat na kole z Kostariky do Mexika pod „Hvězdnou horu“ Pico de Orizaba a vylézt na ní.
Musel jsem znovu od začátku. Započal proces léčení. Zapůjčili jsme si s Kateřinou a Martinem automobil a další týden objevovali kostarické pobřeží. Surfing u panamských hranic v Pavones je považovaný za nejrozmanitější v celé zemi. Dokonce se jedná o místo, kde se vyskytuje jedna z nejdelších vln na kostarickém pobřeží. V Pavones se zastavil čas. Kilometrové pláže bez turistů, maličké rybářské vesnice, západy slunce nad Pacifikem a pozorování zelených papoušků loret a tukanů přímo z otevřeného stanu v místním kempu. Balzám pro oči a navíc odpočinek pro koleno řádně ledované a mazané voltarenem.
Kateřinu jsme dojemně vyprovodili na letiště, odkud se vypravila do chladné domoviny. Zbyli jsme už jen já a Martin, který překvapivě přijal mé pozvání k cestě na kole do Mexika. Já měl kolo připraveno už z domoviny, bylo třeba ho pouze smontovat, ověsit brašnami a nějakým způsobem na něj uchytit padák. Pro Martina jsme však neměli žádné vybavení. Ale světe div se! Během jednoho dne se nám podařilo sehnat horské kolo. Zadní nosič a mé brašny, které jsem vezl ještě v Africe na Zebře, přivezl kamarád Václav z Malenic, který shodou okolností vyrazil do Kostariky na dovolenou. Slovíčko „nelze“ popularitou v mém slovníku neoplývá.
16. 2. 2023 byl ten den, kdy jsme s Martinem začali šlapat z hlavního města Kostariky San Jose na sever. V kopcích u stratovulkánu Arenalu jsem si nebyl jist, zda více skřípe v mém Apachi nebo v koleni. Prvních 10 třešňáků bylo krušných (1 třešňák = 20 km, třešňák je jednotka vzdálenosti, která vznikla již při první cestě skrz Afriku, pozn. aut.). Strmé kopce v úmorném vedru podlamovaly morálku dvou nerozježděných jezdců. Koleno protestovalo i přes ošetření pomocí kineziologických tejpů. Nejedna slza ukápla v těch nejvýživnějších krpálech. Zátěžová zkouška přes první hory však dopadla poměrně slušně. Sice levá noha zabírala asi tak na 60 %, koleno už znovu neruplo.
Asi dva třešňáky před hranicemi s Nikaraguou jsme zastavili ve vesnici Pavón a rozbili tábor na tamějším fotbalovém hřišti. Moc jsme toho nenaspali, jelikož v nedaleké putyce zněla sobotní diskotéka. Druhého dne ráno jsem vylezl ze stanu a Martinovo kolo s mojí helmou bylo pryč. Panika. Kde je? Vesnice celá na nohou, hledala Martinovo kolo. Bylo pravděpodobné, že si ho vzal nějaký podnapilý štamgast, kterému se nechtělo z diskotéky pěšky domů. Celý den se však neobjevily žádné stopy a my se začali vzdávat naděje. Pro Martina se jednalo o jasné znamení, že nemá v cestě dál pokračovat.
Následující den jsem prohlásil, že dáme zázraku čas do pravého poledne. Bylo asi 11:00, když jsem se ptal Martina: „Co bude první věc, kterou uděláš, až přijedeš domů?“
Odpověď nepřišla, neboť před námi zaskřípaly brzdy starého minibusu a za volantem seděl starý bodrý Arthurito. Volal na nás, aby jeden amígo jel s ním, že byl spatřen lupič na kole! Na nic jsem nečekal a přisedl si vedle starého muže v gumákách do toho šíleného vozidla bez tlumičů a s čalouněním sežraným od termitů. Bylo to jako nahánět pytláka. Tentokrát se tedy jednalo o pytláka bicyklů. Asi hodinu jsme jezdili po překrásném okolí po nezpevněných cestách: mezi pastvinami, kde místní jezdí na koních. Nakonec se kolo opravdu i s přispěním místní policie našlo zahozené u cesty. Celá expedice pro tu chvíli byla zachráněna.
Jakmile jsme seděli v sedle a uháněli si to vstříc hranicím s Nikaraguou, vzpomněl jsem si s úsměvem na své minulé já do učebny mikroprocesorové techniky a pod rostoucí plnovous si zabručel: „Promiň kamaráde, ale až tohle všechno zažiješ, nebudeš chtít, aby se všechno doteď stalo jinak!“
