Lidovky.cz: Kdy jste slyšela o dramatickém vztahu svých prarodičů poprvé? Vyprávěla o tom vaše matka?
Myslím, že mi ten příběh v hrubých obrysech vyprávěla, když jsem byla asi ve třetí nebo čtvrté třídě základní školy. Nejvíce mi utkvěl v paměti zvláštní pocit, že můj dědeček vlastně není můj dědeček – a že mým dědou je ten pán, se kterým jsem se jako dvouletá fotila ve Vídni. Najednou jsem pochopila, proč mám v albu celou jednu stránku zaplněnou fotografiemi s ním, s Rudolfem Dilongem. Nicméně celý život jsem jako svého dědečka vnímala matčina otčíma Jozefa Krivdu.
Lidovky.cz: Jak se ti dva, mladá Židovka a františkánský kněz, seznámili? Seznámili se ještě před válkou. V knize píšu, že v roce 1936, ale později jsem objevila pramen, který nás vede do roku 1938. Tehdy se v Malackách konala beseda se dvěma spisovateli: tamějším rodákem, spisovatelem Ľudem Zúbkem a básníkem Rudolfem Dilongem, který žil v malackém klášteře. Akce proběhla v hostinci Bersón a zúčastnila se jí i mladá Valéria Reiszová, rovněž dcera hostinského, i když z jiné hospody, která ráda malovala, ale taky sama psala básně.
Později vzpomínala, že se o ni Dilong velmi zajímal. Po besedě k ní přistoupil a zeptal se jí, jestli má ráda poezii – a ona ochotně odpověděla, že ano, ale že od něj zatím žádnou sbírku nemá. Dilong ji pozval, aby za ním přišla do kláštera, že jí dá své sbírky a také básně francouzských surrealistů. A ona přišla.