Celý v černém, v ruce cigáro. V pražském Domě vystavuje Karel Otto Hrubý revoluční fotografie

Studoval v Praze – práva. A z Brna, kde se usadil zkraje druhé války, často vyjížděl za hranice. Sice nejčastěji za ty nejbližší, na Slovensko a do Polska, ale důležitější bylo, že pro Hrubého jako by hranice neexistovaly hlavně v jeho díle. Nikdy a žádné.

Změny a proměny

Vším, čím byl, byl nepochybně tuze rád: fotografem, historikem a teoretikem, recenzentem, organizátorem, kurátorem, pedagogem. Podobně v samotné fotce, kterou pěstoval soustavně v těch vývojově nejdramatičtějších časech československého státu: od třicátých do sedmdesátých let minulého století. Portrét, interiér, krajina.

Reportážní i výtvarná, inscenovaná fotografie. Obdiv k estetice minulého, k pozvolnosti, řádu, tradici, k tichým a pevným hodnotám neponičené skutečnosti; a stejně tak nadšení pro všecko moderní a avantgardní, pro dynamické experimenty konstruktivistického střihu, pro imaginativní záběry na hraně abstrakce. Nadšení pro fotku humanistickou, sociálněkritickou – stejně jako fotku rozlité masy, která měla v úběžníku šťastné zítřky pod Stalinovým bičem (jakkoli tu primární naivitu skoro vždycky atakuje sekundární ironie).

Jenže fotkou to u Hrubého nekončí. Začíná to hudbou, jazzem pozdní první republiky. Skotačivou improvizací. Neposedným rytmem. Odtud múzičnost, lyričnost jeho foto-vidění. Jemnost, měkkost a básnivost výrazu. Po válce pak film, angažmá kameramana v Československém státním filmu. Odtud – a z tehdy globálního nadšení pro fotoreportáž – pak všechna ta dynamika, překotnost, všechny ty nové elány a živelné energie.

Fotka jako svědek revolučních změn a proměn. A pak finále, kdy si své vyžádal autorův zhoršený zdravotní stav: koláž, a hlavně malba. Naivismus říznutý přeludnými fantaziemi. Civilismus, z nějž roste obluda. Skutečno, kterým se na světlo klube nadskutečno. Prostě završení a stvrzení všeho toho výtvarného, co v sobě černobílá fotografie Karla Otty Hrubého průběžně nesla.

Obr kouše most

Těch snímků je v Domě fotografie k vidění víc než dost. Ne desítky, možná stovky exponátů. Zdi v přízemí i prvním patře jsou hustě obsypané. Všecko sice v černobílé, ale nejde jen tak projít kolem, spojit to všecko v jednolitou šmouhu. Každý kus je jiný, všecko se pořád mění. Vdovy v černém plují zarostlým opuštěným hřbitovem; jako by se vznášely v moři, jako by je konejšila vodní hladina.

Záběr slovenské krajiny z výšky, snad z letadla, obraz-výšivka, abstraktní malba, kde je v reálu spojeno sto plus jedno miniaturní políčko. Muž s napřaženou rukou, v dlani nějakou magickou kouli, na niž dopadá prudký proud světla shůry. Smrt pětiměsíčního dítěte, které od osmapadesátého roku věčně spí v kolíbce, jako by bylo vyřezané ze dřeva. Pohled na most, který nějaký obr překousnul v půli svou mohutnou čelistí – a torzo stavby roní krev, pouští všechnu svou bolest do krajiny...

Takže nějaká syntéza? Jiné je to jenom navenek – uvnitř, kdesi v hlubině všech těch obsahů, je jasný společný jmenovatel. Karel Otto Hrubý chytil ve svých fotografiích zlom dvou epoch: devatenáctého století, které si přes první válku prodloužil až do první republiky – a století dvacátého, které se s minulostí začalo vypořádávat dost brutálně, neslitovně. Vlastně ji chytlo pod krkem a podřízlo.

Chvilkovou radost střídá melancholie; lidé mizí, místo nich mluví krajina. A pak ticho; místo oka kamery ruka se štětcem. A po celý ten čas ještě něco: jako by se autor snažil to odcházení zpomalovat, brzdit, jako by chtěl dekádu smrsknout na pětiletku, rok na měsíc. Přijít na tu výstavu bez jakékoli základní informace o tom, kdy Hrubý žil a tvořil, hádal by divák autora o generaci staršího, vrstevníka Sudka nebo Funkeho. Odtud tedy všecko to nosné: z napětí, z aktivního, činného přístupu k věci.

... dívá se jinam

Ta výstava v pražském Domě fotografie v divákovi dost dlouho doznívá. Provokuje, motivuje, ponouká. Nutí hledat spřízněnosti, blízkosti a paralely. Je jich v případě Karla Otty Hrubého víc než dost. Otevřel totiž nejedny dveře. Možná si stýskal za mizející érou, ale třeba taky začínal mluvit postmoderní řečí – řečí výpůjček, citací, proměnlivosti. Řečí otevřených možností. Hrubý umřel v roce 1998. Na výstavě je k mání i jeho portrétní foto: sedí tam, celý v černém, v ruce cigáro, na nějakém proutěném koši. Napravo od něj drát a kus kovu; za ním bílá zeď, po které běhají stíny. Nekouká do kamery – dívá se jinam. Kam chce. Po svém. Prostě revolučně.