Při usmrcení člověka hradí škůdce peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý ke dni své smrti poskytoval, nebo byl povinen poskytovat výživu (říká to ust. § 2966 odst. 1 občanského zákoníku). Náhrada náleží pozůstalým ve výši rozdílu mezi dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu a tím, co by poškozený podle rozumného očekávání mohl pozůstalým na těchto nákladech poskytovat, pokud by k jeho zranění nedošlo. Podle uvedeného paragrafu lze z důvodu slušnosti přiznat příspěvek na výživné i jiné osobě, pokud jí usmrcený poskytoval takové plnění (tj. výživné), ač k tomu nebyl podle zákona povinen.
Kdo má nárok na rentu, která dorovnává vdovský, vdovecký nebo sirotčí důchod na úroveň výživného?
Občanský zákoník ve výše zmíněném ustanovení upravuje majetkový nárok vznikající za splnění odlišných zákonných předpokladů dvěma různým okruhům oprávněných osob při usmrcení osoby blízké.
V odstavci 1 jde o osoby označené jako pozůstalí, jimž svědčilo právo na výživné, ať bylo fakticky poskytováno, či nikoliv, což jsou:
- předci a potomci (ust. § 910 o. z.),
- neprovdaná matka (ust. § 920 o. z.),
- manželé (ust. § 697 o. z.),
- osvojenci a jejich předci a potomci (ust. § 853 o. z.).
Tyto osoby mají nárok na náhradu nákladů na výživu, jejímž smyslem a účelem je odškodnění majetkové újmy, která vznikla osobám odkázaným na výživu tím, že ten, kdo jim ji poskytoval nebo k tomu byl povinen, zemřel následkem škodní události, s níž je spojena povinnost škůdce hradit škodu (ust. § 2894 odst. 1).
Kdo má nárok aspoň na peněžitý příspěvek?
Ve druhém odstavci je pamatováno na další osoby, jimž sice zemřelý nebyl podle zákona výživou povinován, ale přesto jim ji poskytoval. Příbuzenský nebo jiný vztah k zemřelému zde není rozhodný, neboť okruh oprávněných je určen a je závislý na konkrétním zjištění, zda, komu a v jakém rozsahu zemřelý výživu fakticky poskytoval.
Mělo by přitom jít o pravidelné plnění, nikoli jen o ojedinělou či příležitostnou materiální výpomoc, jehož úroveň ovšem nemusí být srovnatelná s plněním vyživovací povinnosti, upozorňuje Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 25 Cdo 3144/2021, ze dne 14. prosince 2022. Ostatně i pojmenování nároku „příspěvek na výživné“ svědčí o rozdílu v rozsahu, v němž má být, ve srovnání s § 2966 odst. 1 o. z., poskytována náhrada, vysvětluje dále soud.
Příspěvek se přiznává z důvodu slušnosti, což znamená, že podmínkou vzniku nároku těmto osobám je okolnost, že ztráta poskytovaného finančního zajištění by odporovala obecně sdíleným představám o spravedlivém, přiměřeném a slušném uspořádání vztahů.
Druh a družka mezi oprávněné osoby nepatří, ani kdyby si poskytovali výživné dobrovolně
Mezi osoby oprávněné podle tohoto ustanovení nepatří osoby, kterým zemřelý nebyl povinen poskytovat výživné na základě zákona, ani poskytoval-li je dobrovolně. Druh a družka nemohou být podle tohoto ustanovení osobami oprávněnými. Snížení životní úrovně osoby, které zemřelý poskytoval dobrovolně výživné, ač k tomu nebyl ze zákona povinen, není bez dalšího ani okolností odůvodňující přiznání nároku na příspěvek na výživné.
Proto neuspěla se žalobou požadující na české pojišťovně náhradu na výživu ani u soudu prvního stupně, ani odvolacího soudu, ani Nejvyššího soudu, družka (žijící v Rakousku), jejíž druh zemřel při dopravní nehodě v České republice zaviněné řidičem vozidla pojištěného pro případ vzniku odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem vozidla (povinné ručení). Žalobkyně se domáhala přiznání peněžitého důchodu, který by jí zajistil stejnou (a to poměrně vysokou) životní úroveň, jaké se těšila při soužití se zemřelým.
Družka není manželka, řekl soud
O náhradě takové povahy a takového rozsahu by bylo možno uvažovat jen v případě, že by žalobkyni vůči zemřelému před jeho smrtí náleželo právo na výživné. Vzhledem k tomu, že zemřelý jako její druh nebyl ze zákona povinen poskytovat jí výživné, nemůže žalobkyni podle uvedeného ustanovení svědčit právo na náhradu nákladů na výživu, neboť jde o nárok spjatý jen se zákonnou vyživovací povinností zemřelého vůči oprávněné osobě (ať byla, či nebyla plněna).
Současně je vyloučeno, aby žalobkyně požívala nároků, jež by náležely manželce zemřelého, což nelze překonat ani za použití analogie. Zákon majetkové společenství analogické k společnému jmění manželů neupravuje.
Druh a družka nemají společné jmění manželů, musejí tak svým majetkovým věcem věnovat větší pozornost než manželé
Mezi mužem a ženou, kteří spolu žijí v nesezdaném partnerském svazku, nevzniká žádné majetkové společenství obdobné institutu společného jmění, které vzniká jen mezi manžely. Vztahy mezi druhem a družkou neupravoval zákon o rodině a nečiní tak ani nový občanský zákoník. Faktické soužití se skrývá za pojmy jako domácnost, osoba blízká a osoba spolužijící.
Nejvyšší soud už v minulosti vysvětlil, že druh a družka musejí věnovat správě svých majetkových záležitostí větší pozornost nežli manželé a je zcela na jejich uvážení, jakým způsobem budou své majetkové otázky řešit (spis. zn. 22 Cdo 3082/2014 ze dne 11. března 2015). Stejně jako zákon neupravuje majetkové právo mezi druhem a družkou, nezakládá ani jejich vzájemnou vyživovací povinnost, zatímco mezi manžely tak činí výslovně.
Na příspěvek na výživné je nárok z důvodů slušnosti, ne aby zajistil nadstandardní životní podmínky
Jako družka zemřelého by se žalobkyně mohla případně vůči žalované pojišťovně domáhat pojistného plnění odpovídajícího nároku na (nižší) příspěvek na výživné podle ust. § 2966 odst. 2 o. z. za splnění tam uvedených podmínek, což však neučinila. Žalobkyně však požadovala 182 500 eur s příslušenstvím a rentu ve výši 5000 eur měsíčně valorizovanou podle pravidel platných v ČR. Netvrdila totiž, že by jí zemřelý poskytoval nějaké pravidelné finanční plnění, ale jen to, že při soužití s ním měla významně vyšší životní úroveň než po jeho úmrtí (když i tu lze nadále označit za nadstandardní). Žalobkyně jen vylíčila v žalobě poměrně luxusní a nákladný život, který jí a jejím dětem umožnil vést zesnulý druh.
Ve vztahu k základní podmínce, aby ztráta výživného od zemřelého uvrhla oprávněnou osobu do situace vymykající se obecným představám o slušném, přiměřeném a spravedlivém uspořádání poměrů (tedy v podstatě do hmotné nouze), neuvedla žalobkyně žádné relevantní argumenty, vyjma konstatování rozdílu mezi mimořádně příznivou životní úrovní a popisem ekonomických výhod, jimž se těšila při soužití se zemřelým, a mezi životní úrovní, jíž dosahuje ze svého příjmu po jeho úmrtí.
Ostatně žalobkyně ani nic nasvědčující riziku hmotné nouze uvést nemohla, jakkoliv se její životní úroveň po smrti partnera snížila, neboť i nadále je nadstandardně zajištěna, byť především svou zásluhou, má totiž dostatečný příjem. Po dobu 6 let od havárie jí a jejím dětem nadto umožnily vlastní děti zesnulého druha nadále žít v jeho zrekonstruovaném velkém domě v Grazu.
