Studená válka mezi Západem a Východem měla mnoho podob: od soupeření o přízeň zemí třetího světa přes „války v zastoupení“, jako byla ta v Koreji nebo Afghánistánu, až po závody ve zbrojení, které vyčerpávaly jak ekonomiku Spojených států, tak zejména Sovětského svazu. Vrcholem se v tomto směru stal projekt Strategické obranné iniciativy (SDI), který vyhlásil tehdejší americký prezident Ronald Reagan 23. března 1983 a který je dnes považován za jednu z příčin pádu sovětské říše.
„Zahajujeme program, který má za úkol čelit strašlivé hrozbě sovětských raket novou obrannou zbraní. Musíme se obrátit k naší silné vědeckotechnické základně, díky níž dosáhl náš průmysl své vysoké úrovně a která nám také zajistila dnešní životní úroveň. Co byste řekli tomu, kdybychom mohli zachycovat balistické střely nepřítele ještě předtím, než dopadnou na naši půdu nebo na půdu našich spojenců?“ řekl Reagan ve svém projevu Američanům o projektu, který dostal přezdívku „hvězdné války“.
Idea obrany před balistickými raketami se v americké politice začala objevovat už s rozšířením těchto zbraní koncem 50. let minulého století. Od počátku vyvolávala kontroverze a potýkala se zejména s technologickými problémy. Nový impulz dostala právě se zvolením republikána Reagana, který nastoupil do úřadu v lednu 1981 a o Sovětský svazu označoval bez servítků „říši zla“. Základem systému, který měl USA chránit před raketami, měly být počítačové technologie a lasery, umístěné ve vesmíru. Proto se vžilo označení, inspirované filmovým hitem z předaleké galaxie režiséra George Lucase.
Jak měly probíhat hvězdné války. Družice by páchaly sebevraždy |
Velkolepým záměrem - proti raketám měl ochránit na 3 500 cílů ve Spojených státech - chtěl Reagan finančně vyčerpat hroutící se sovětské hospodářství a v důsledcích tak přispět k americkému vítězství ve studené válce s Moskvou. Projekt SDI se ale brzy stal terčem kritiky jak na mezinárodní, tak i na domácí politické scéně. Sovětský svaz byl zaskočen a protestoval argumentem, že se jedná o porušení smlouvy ABM (Anti-Ballistic Missile) z roku 1972, která omezovala počty systémů protiraketové obrany.
Představy Američanů ale nenašly pochopení ani u jejich evropských spojenců, kteří se domnívali, že v případě nezasažitelnosti vlastního území by Washington mohl být v pokušení začít v Evropě omezenou konvenční či jadernou válku. Další teorií bylo, že pokud by konflikt nastal bez přičinění Američanů, mohli by ti zůstat stranou. Důležitým problémem byly také mnohamiliardové náklady. Mnozí odborníci poukazovali také na to, že k úspěchu projektu ještě v polovině 80. let nedozrály technologie.
K prostředkům, které měla SDI zahrnovat, patřily zejména vesmírné i pozemní laserové stanice, jež by vysílaly ničivé paprsky proti blížícím se sovětským střelám. Zadní sled americké protiraketové obrany pak měly tvořit základny na družicích a pozemní střely užívající nejaderný ničivý mechanismus, soustředěné kolem větších cílů, jako například sil mezikontinentálních balistických střel. Senzory k určení útoku se měly nacházet na zemi, ve vzduchu i v kosmu, k odhalení útoků se plánoval radarový, optický a infračervený detekční systém.
Plány „hvězdných válek“ nepřinesly podstatnější výsledky, na veřejnosti se se sovětským přispěním objevovaly zavádějící informace i obvinění z falšování testů. Reaganův nástupce v Bílém domě George Bush proto v roce 1989 projekt omezil. Po pádu železné opony sice výzkum pokračoval, ale pro Billa Clintona, který nastoupil do prezidentského úřadu v lednu 1993, už nebyl prioritou. Krátce po převzetí vlády program zastavil a nahradil jej jiným, který nebyl zaměřen na protiraketovou obranu ve vesmíru. Rozhodnutí o vývoji následníka „hvězdných válek“ nakonec bylo na Georgi W. Bushovi.
Přesně před 30 lety zahájil „šílený antikomunista“ Hvězdné války |
Ten v roce 2001 přišel s návrhem na vybudování systému Národní raketové obrany (NMD), který také nepočítal se zbraněmi v kosmu. Přes ruské protesty Bush v témže roce jednostranně vypověděl smlouvu ABM, od níž pak Spojené státy definitivně odstoupily v roce 2002. Zatímco dříve měla být obrana schopna zničit velké množství raket vypálených ze Sovětského svazu nebo Číny, po roce 1990 se do centa pozornosti dostala ochrana před balistickými raketami vystřelenými ze zemí jako je Írán či Severní Korea.
USA proto plánovaly vybudovat v Evropě protiraketovou základnu, kterou by tvořila skupina střel v Polsku a radar v České republice. Záměr ale vyvolal námitky mimo jiné v Rusku (a podle odborníků měla minimálně nepřímou podporu Moskvy i část českých odpůrců radaru) a po nástupu Baracka Obamy do Bílého domu od něj Američané v září 2009 ustoupili. Nedlouho poté USA představily nový protiraketový program, jehož účelem je pokrýt evropský prostor sítí pozemních a námořních radarů a protiraket schopných odvrátit ohrožení z Íránu. Jeho základna je od roku 2015 v Rumunsku.
