Termín „antropocén“ uvedl do vědy ekolog Eugene F. Stoermer v 80. letech 20. století. O jeho širokou popularizaci se v roce 2000 postaral chemik Paul J. Crutzen, který získal v roce 1995 Nobelovu cenu za přínos k vysvětlení reakcí narušujících ochrannou ozonovou vrstvu zemské atmosféry.
Označení antropocén je vytvořeno jako složenina řeckých slov anthropo pro „člověk“ a cene pro „nový“. Označení antropocén vědci navrhují pro geologickou epochu, jež se datuje od začátku významného vlivu člověka na geologii a ekosystémy Země. Zdaleka přitom nejde jen o změny klimatu.
Současná geologická epocha se oficiálně označuje jako holocén a její počátek se klade do doby před 11 700 lety, kdy skončila poslední doba ledová. Epocha antropocénu by měla zahrnovat nejnovější období v historii Země, kdy lidská činnost začala mít významný dopad na klima a ekosystémy planety.
Diskuse o tom, zda se antropocén liší od holocénu, ale neustávají a epocha antropocénu zatím nebyla oficiálně uznána Mezinárodní geologickou unií (IUGS), která pojmenovává a definuje epochy. Pro uznání antropocénu za samostatnou geologickou epochu je klíčová otázka, zda lidé změnili Zemi natolik, že se to odráží ve vrstvách hornin.
Diskuse se vedou i mezi vědci, podle kterých je náš vstup do antropocénu neoddiskutovatelnou realitou. Ti řeší otázku, kdy antropocén začal. Někdy se antropocén spojuje se začátky průmyslové revoluce v 19. století. Jindy se za začátek antropocénu považuje rok 1945, kdy vybuchly atomové bomby v Hirošimě a Nagasaki a radioaktivní částice z explozí se dostaly do půdy po celém světě.
V roce 2016 se pracovní skupina pro antropocén při IUGS shodla na tom, že antropocén je samostatnou geologickou epochou a začal v roce 1950, kdy došlo k dramatickému nárůstu lidské aktivity ovlivňující planetu.
Plastové kameny
Do diskuse o uznání antropocénu nyní přispěli brazilští vědci z Universidade Federal do Paraná v Curitibě. Ve studii publikované vědeckým časopisem Marine Pollution Bulletin referují o nálezu plastiglomerátů na sopečném ostrůvku Trindade. Jako plastiglomeráty se označují útvary vzniklé tavením odpadních plastů.
Často jsou tyto plasty promísené s přírodním materiálem. Někdy jde ale o „kameny“ tvořené takřka výhradně plastem. První plastiglomeráty byly popsány na havajské pláži Kamilo Beach, kde se organické zbytky a písek slily s plastovými odpadky roztavenými teplem táboráků. V tomto případě se plastiglomeráty tvoří přímo přičiněním člověka. Na ostrůvku Trindade tomu však je jinak.
Ostrov Trindade leží v Atlantiku 1100 km od brazilské pevniny. Na ostrově nežije nikdo kromě malé skupiny vojáků brazilského námořnictva, kteří mají za úkol udržovat tamější základnu a chránit karety obrovské, které připlouvají na pláže ostrova po tisících, aby tu nakladly vejce. Sopečný ostrov je domovem širokého spektra jedinečných živočichů.
Plastiglomeráty tu vznikají přednostně z rybářských sítí, které rybáři ztratili nebo vyhodili na širém moři a mořské proudy je donesly až na pláže Trindadu. Sluneční výheň dokáže rozpálit pobřežní skaliska a kameny natolik, že se tu plast sítí rozteče a po ochlazení opět ztuhne. Pod vrstvou písku nebo ve vodě už zůstávají plastiglomeráty stabilní. Ve studii popsali vědci nálezy plastiglomerátů „identických s přírodními kameny, ale složených z plastu“.
„Jde o znepokojivý mezník v geologickém vývoji planety,“ říká objevitelka „plastových kamenů“ Fernanda Avelar Santosová z Universidade Federal do Paraná.
Nález brazilských vědců dokazuje, že plastové znečištění proniklo do zemského podloží a zapisuje se do geologické historie. Plastiglomeráty budou ležet v píscích pláží na Trindadu ještě po několika tisíciletích. A to je fakt nezbytný pro uznání nové epochy v dějinách Země – antropocénu neboli období definovaného lidskými vlivy na planetu.
"Plasty z oceánů se stávají geologickým materiálem zachovaným v geologických záznamech Země," říká Santosová. „Stále diskutujeme o antropocénu, ale ten už je tady."
