© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Rozhovor Neovlivní.cz se špičkovou českou atletkou, která loni ukončila sportovní kariéru a nastartovala novou.
Zuzana Hejnová je jednou z nejúspěšnějších domácích atletek, byť, jak v rozhovoru pro Neovlivní.cz vzpomíná, vlastně si toho hodně musela zařídit sama. Servis pro české atlety má daleko k dokonalosti. I tak její český rekord na 400 metrů překážek – 52,83 vteřiny – platí už deset let a zatím to nevypadá, že by ho někdo překonal. Je dvojnásobnou mistryní světa a také olympijskou medailistkou z Londýna.
Z archivu Zuzany Hejnové (se svolením)
Tvrdí, že Rusko a Bělorusko nemají na nadcházející olympiádě v Paříži příští rok co dělat. A to nejen kvůli brutální agresi na Ukrajině, ale také kvůli tomu, že byl v Rusku před lety prokázán státem podporovaný doping. „Já bych je tam rozhodně nepouštěla,“ říká atletka, která loni ukončila svou dlouhou úspěšnou kariéru.
Už nesoupeří s nejlepšími překážkářkami světa, ale běhá stále. Jen vyměnila atletický ovál za lesní cesty a cyklostezky v okolí středočeské Hostivice, kde dnes žije se svým partnerem Markem a jejich synem Matyášem, který se narodil loni na podzim. Už nemusí plnit výkonnostní tabulky, ale bez běhu a sportu si svůj život ani po konci závodní kariéry nedokáže představit. Dělá to pro sebe, pro radost, pro dobrou kondici. „Je to velmi příjemné,“ říká Zuzana Hejnová.
Neo: Konec kariéry jste oznámila loni v květnu. Závody a vaše hlavní disciplína – 400 metrů překážek – vám nechybí?
Nevím, jestli úplně čtyři sta metrů překážek, protože tato disciplína je nesmírně náročná. Musíte se na to opravdu kvalitně připravit, abyste z toho potom měl radost, aby to nebolelo tak hrozně, jako to i tak bolí. Ale závody jako takové mi chybí: adrenalin, atmosféra na stadionu, diváci. Ale má hlavní disciplína asi až tak ne.
ČTĚTE TAKÉ: Krvavá olympiáda. Kdy politika do sportu patří
Neo: Loni na jaře jste také řekla, že jste se chtěla rozloučit před českými diváky na Zlaté tretře. I když vám to kvůli těhotenství nevyšlo tak, jak jste si představovala, byli pro vás právě čeští fanoušci tak důležití?
Chtěla jsem se hlavně rozloučit závodem, kdekoli, což už ale kvůli těhotenství nešlo. A přišlo mi férové rozloučit se právě před českým publikem, kde jsem měla největší fanouškovskou základnu. Bylo by to hezké. Určitě bych si to neužila tolik, jako by to bylo někde v zahraničí, kde by to nebylo tak silné a emotivní.
Neo: Vašemu synovi Matyášovi bude v březnu pět měsíců. Je to možná hodně předčasná otázka, ale vycházím z vašich slov, která jste řekla, když jste oznamovala své těhotenství. A to že se těšíte na nového šampiona. Vidíte ho tedy za několik let také na atletické dráze?
S přítelem oba sportujeme, takže ho obecně ke sportu určitě také povedeme. Je to náš životní styl. Vůbec si nedovedu představit, že by náš syn nesportoval. Myslím, že až nás uvidí, bude chtít sám sportovat.
Neo: Ostatně i vás vedli ke sportu od raného dětství vaši rodiče. Proč jste si ale vybrala právě atletiku a zrovna 400 metrů překážek?
Rodiče mě přihlásili do atletického kroužku. Jako malá jsem ale také chodila plavat, viděla jsem i staré fotky, kde ještě sotva stojím a už mám na nohou běžky nebo malé brusličky. Atletika mě od začátku bavila, líbí se mi na ní všestrannost. Běhá se tam, skáče, hází, učí se s míčem, jsou tam i základy gymnastiky. Je to vlastně základ pro všechny ostatní sporty. Myslím, že i náš syn začne atletikou. Je to skvělý základ pro každého a pak si může vybrat, co dál. Mám starší sestru, která také dělala atletiku…
Neo: … a byla dokonce jako vícebojařka na olympiádě…
… ano, v roce 2004 v Athénách. Samozřejmě mě motivovala a byl to jeden z důvodů, proč jsem u atletiky zůstala. A že zrovna 400 metrů překážek, byla vlastně náhoda. V Jablonci jsem tehdy trénovala u Dany Jandové, u které jsem shodou okolností svou závodní kariéru také ukončila. V tu dobu bylo ženské jablonecké družstvo v atletické extralize. Bylo mi patnáct. Myslím, že jim tehdy chyběla čtvrtkařka, a já jsem docela dobře běhala, dělala jsem jako má sestra víceboj. Trenérka mě tedy postavila na hladkou čtyřstovku, tedy ještě bez překážek, a řekla mi, ať si to zkusím odběhnout. Měla jsem docela dobrý čas, načež mi trenérka za týden řekla, ať to zkusím i s překážkami. A šlo mi to hned od začátku.
Proč si myslí, že Rusové na olympiádu nepatří? Rozhoduje fyzická příprava nebo nastavení v hlavě? Zuzana Hejnová odpovídá v rozhovoru pro březnový časopis Neovlivní.cz. Objednávejte v sekci PŘEDPLATNÉ.
Zdroj náhledové foto: Zuzana Hejnová/se svolením